Rozhovor - K zasněnému alternativnímu rocku kvinteta The National nikdy nepatřila okázalost či velká gesta, a proto mohl band kamarádů z Cincinnati působit nejprve trochu nenápadným dojmem. Jenže po patnácti letech od svého vzniku a šesti albech nasbírali po celém světě tolik fanoušků, že mluvit o nich jen jako o kultovní kapele už dávno nestačí.
Ve světě nezávislého rocku už není moc větších kapel - jejich poslední album Trouble Will Find Me debutovalo v Top 3 na obou stranách oceánu a získalo nominaci na Grammy. Ostatně na festival Colours of Ostrava přijíždí jako jedni z headlinerů. Na hlavním pódiu vystoupí v neděli 20. července.
Historie The National sahá až do začátku devadesátých let, kdy se Matt Berninger a Scott Devendorf potkali na univerzitě v Cincinnati a založili svoji první garážovou kapelu Nancy. Dnešní podoba kapely vzniká ale až v roce 1999, kdy se v Brooklynu přes Scottova bratra Bryana dávají dohromady s dvojčaty Dressnerovými a zakládají The National. Cesta vzhůru byla pomalá a kapela se výrazněji prosadila až s třetím albem Alligator, které figurovalo ve výročních žebříčcích nejlepších desek roku 2005.
Následně se The National stávají jedním z vůdců post-punkového revivalu v USA - předskakovali R.E.M., texty z následného alba Boxer citoval v románu Bret Easton Ellis a skladba Fake Empire zazněla v předvolební kampani Baracka Obamy. Za High Violet z roku 2010 si vysloužili nominaci na Brit Awards a znovu výrazný kritický ohlas.
„Jejich hudba je ponurá, ale s nádechem slunce,“ napsali o The National v deníku The Guardian s dodatkem, že aplikují "americkou úzkost s evropskou elegancí". Kapele, která navazuje na Joy Division, Nicka Cavea i Leonarda Cohena, dominuje bariton zpěváka Matta Berningera, který doprovází melancholický indie rock s příležitostnými smyčci či dechovými nástroji.
The National s každou deskou rostou, a ačkoliv by se to podle jejich intimní hudby příliš nezdálo, transformovali se ve skvělou koncertní kapelu. Na nedávném festivalu Primavera si na pódium pozvali Justina Vernona z Bon Iver a Volcano Choir nebo členy skupiny The Walkmen.
O minulosti a budoucnosti The National s Aktuálně.cz mluvil zakladatel kapely a basák Scott Devendorf.
Aktuálně.cz: V řadách The National jsou dva páry bratrů, takže jste tak trochu rodinná kapela. Do jaké míry je to pro The National výhoda, nebo nevýhoda?
Scott Devendorf: Pro nás to vždycky byla výhoda, protože tahle rodinná pouta nás držela nad vodou i v době, kdy to s námi nevypadalo moc dobře. Vždycky jsme byli víc rodina a dobří kamarádi než nějaká profesionální kapela. Za těch patnáct let, co spolu hrajeme, se nám staly různé věci, ať už dobré, nebo špatné, a bylo skvělé jim čelit s někým, s kým máte silné osobní pouto.
A.cz: Když jsme u rodin, tak většina členů The National už mají vlastní potomky a platí to i o vás. Jak těžké je vyrážet na turné a nechávat doma malé dítě?
Těžké to je, ale dá se to přežít. Navíc se snažíme několik let plánovat turné tak, aby byla co nejvíc nahuštěná a zabrala co nejméně času. A také občas bereme děti s sebou, když to jde nějak zařídit.
A.cz: Jak vůbec změnilo kapelu otcovství?
Každá věc, která se nám stane, nějak proměňuje podobu kapely. Jsme spolu už celkem dlouho, takže za sebou máme různé věci - od manželství přes děti až po smrt v rodině a samozřejmě do toho promlouvají i události ve světě. Všechny tyhle věci nějak prožíváme a těžko si představit, že by to kapelu nezměnilo.
A.cz: Nestojí teď The National na nějaké nové křižovatce? Mám pocit, že Matt Berninger někde řekl, že nové album The National nebude určitě dříve než v roce 2017?
To zase není tak daleko, ne? (smích) Obyčejně držíme mezi deskami pravidelné odstupy a poslední tři alba vycházely po třech letech. The Boxer v 2007, High Violet v 2010 a vloni Trouble Will Find Me. Jedeme v cyklech - když vydáme desku, tak rok a půl koncertujeme a pak si dáváme čas pracovat na novém materiálu. Teď to asi bude podobně. I když těžko plánovat, nejdřív musíme dokončit turné a pak začneme dávat dohromady nové písničky.
A.cz: Takže nebude žádná pauza?
To se ještě uvidí. Je pravda, že si občas dáváme kratší pauzy, abychom si od kapely i od sebe odpočinuli a měli od kapely trochu odstup. To je podle mě dost zdravé.
A.cz: Pokud se nepletu, tak ale členové kapely nemají žádné boční projekty? V tom jste docela unikátní na někoho, kdo hraje takhle dlouho.
Není to nic výrazného, ale hudbě se všichni příležitostně věnujeme i mimo The National. Aaron (Dessner - pozn. red.) produkuje desky jiným kapelám, společně s bratrem Brycem dělají současnou vážnou hudbu, Matt hostuje na nahrávkách spřízněných kapel. To všechno se vrací zpátky do hudby The National. Na něco většího asi není moc čas, což je vlastně dobře. Znamená to, že jsme zaneprázdněni společným projektem a že kapela má přednost před bokovkami. Na ty možná dojde čas v budoucnosti, zatím jsme rádi, že naše společná kreativní studna pořád produkuje nápady.
A.cz: The National jsou s každou deskou úspěšnější a stávají se větší a větší kapelou. Cítíte nějaký tlak, že byste měli dál růst?
Jako kapela jsme hodně sebekritičtí, v tom co děláme, a když dokončíme desku, vždycky je to po dlouhém a složitém procesu. Máme různé názory, občas se dost hádáme a bojujeme s pochybnostmi, takže když už něco dokončíme, jsme na to velmi hrdí a to je pro nás nejdůležitější meta. Pak už moc neřešíme, co na to kdo říká a jak se to prodává. Takže ten největší tlak si vytváříme sami na sebe - abychom natočili desku, se kterou budeme absolutně spokojení.
A.cz: Poslední album Trouble Will Find Me dokonce získalo nominaci na Grammy. Jak jste na to reagovali?
Samozřejmě je super, že si porotci desky všimli. Určitě jsme to nečekali, a kdyby nám to někdo řekl před patnácti lety, vysmáli bychom se mu. My neděláme pop a nepohybujeme se ve sférách, které mapuje Grammy. Asi by se dalo říct, že jsme ambiciózní kapela, ale rozhodně nehrajeme proto, abychom získávali ceny Grammy.
Grammy byl zvláštní zážitek, z části surreálný a z části velmi zábavný. Z televize ti to možná tak nepřijde, ale celý ten večer je obrovská produkce a kolem tebe navíc chodí lidi jako Daft Punk nebo Lorde, kterých si velmi vážíme. Přesto jsme měli pocit, že to není svět, do kterého bychom chtěli patřit. Byli jsme jen diváci.
A.cz: Ale na ceremoniál jste šli, ne?
Ano, byli jsme tam. Byl to zvláštní zážitek, z části surreálný a z části velmi zábavný. Z televize ti to možná tak nepřijde, ale celý ten večer je obrovská produkce a kolem tebe navíc chodí lidi jako Daft Punk nebo Lorde, kterých si velmi vážíme. Přesto jsme měli pocit, že to není svět, do kterého bychom chtěli patřit. Byli jsme jen diváci.
A.cz: Do České republiky se vracíte po třech letech. Tehdy jste hráli v Divadle Archa v Praze, teď vás přivítá velký festival Colours v Ostravě. Jak moc bude show odlišná? Předpokládám, že asi radši hrajete v malých prostorách, ale stejně: má festival třeba něco, co divadlo ne?
Festival má hodně jinou energii. Jsi pod širým nebem, je tam spousta jiných kapel a hodně lidí nepřišlo jen na tebe, což znamená, že můžeš využít energii davů a zkusit zaujmout nové fanoušky. Je to částečně výzva, třeba v tom, jak přečteš náladu lidí nebo počasí a výsledek může být koncert od koncertu velmi odlišný. Zatímco v intimních klubech jsou koncerty vždycky více či méně stejné. My nepřizpůsobujeme náš set pro festivaly, snažíme se udržet náš stabilní stupeň jemnosti a intimity, ale jak budou lidé reagovat, je vždycky ve hvězdách.
A.cz: The National v minulosti podporovali prezidentskou kandidaturu Baracka Obamy a různé další politické kauzy. Považujete se za angažovanou kapelu?
Je to trochu ošemetná záležitost. Asi se nepovažujeme za politickou kapelu, nestojíme za žádnou ideologií, nepíšeme protestsongy ani lidem neříkáme, co si mají myslet. To mi bylo vždycky na některých muzikantech protivné. Místo toho máme potřebu vystupovat na podporu konkrétních humanitárních projektů, jako bylo třeba charitativní album Dark Was The Night. Když jsme hráli pro Obamu, bylo to v době, kdy jsme byli všichni velmi unavení z osmi let s Bushem a cítili jsme, že Amerika potřebuje změnu. Ne všechno, co se za Obamovy vlády stalo, bylo úžasné, ale pořád si myslíme, že je to velmi inteligentní muž a v mnoha ohledech výborný prezident.
A.cz: Je pro rockovou kapelu normální vyjadřovat se k různým věcem spojeným s veřejným prostorem?
Kapely by měly podporovat věci, kterým věří, aniž by musely být otevřeně politické. Rock má potenciál burcovat lidi k tomu, aby byli aktivní a pomáhali tam, kde je to třeba. A ani nemusí nutně sklouznout do nějakého kazatelství.
