Rozhovor - "Mám ti odpovídat hodně stručně? Protože jsem zvyklý ke všemu říct ministory." Ačkoliv by měly v rozhovoru figurovat dvě osoby s jasně rozdělenými rolemi, kdy novinář pokládá otázky za účelem získání informací, v případě tohoto interview se mohl pohodlně usadit do křesla a nechat diktafon odvádět svoji práci.
Adam Vopička, bývalý kytarista a zpěvák kapel Roe-Deer a Fake Tapes a baskytarista The Prostitutes, začal příběh druhé studiové desky Symboly jeho aktuálního projektu Calm Season líčit bez vyzvání. Autorka tohoto rozhovoru měla zpočátku o počtu i rozsahu zmíněných "minihistorek" obavy. Jak se ale zpětně ukázalo, nepřerušovat vypravěče před pointou je cesta k překvapivému odhalení.
A snad i překvapivějšímu, než že nové album tvůrčího, dříve výhradně akustického dua cellistky Terezie Kovalové a Adama Vopičky vyvažuje elektronika.
"Máme silnice, baráky, skládáme písničky, které nahráváme na počítači a pak je vydáme na cédéčkách, můžeme telefonovat, prostě hrozné úlety. Ale i to je příroda, protože to vzniklo rukama, rozumíš," přináší neotřelé hledisko Vopička.
Nejenom tady totiž hudebník prezentuje svůj pohled na svět, který může být pro většinu společnosti až šokující. Proč? Je totiž až příliš realistický. Vopička se na svět nedívá skulinou mezi dvěma prsty. A přiznává, že k nalezení sama sebe přispělo i jeho trvalé onemocnění uší.
Kvůli němu dokonce chvíli bojoval s vlastní psychikou. Přesto ale vyhrál. Nechybí mu životní nadhled ani přirozená živočišnost.
(Vzhledem k Adamově výřečnosti rozhovor nezačíná standardně otázkou novináře.)
Adam Vopička: Slyšelas to album?
Aktuálně.cz: Slyšela. Nejvíc mě překvapilo, že jste upustili od ryze akustického modelu - na Symbolech jsou bohatší aranže, probublává na nich i elektronika…
Když jsme před dvěma roky dodělali desku, hned ten den jsme s Lukášem Chromkem (producentem alba Symboly - pozn. red.) začali plánovat další. A už tenkrát jsem věděl, že nové album bude víc doširoka - ne dva nástroje nabrané nasucho, nablízko. Chtěl jsem, aby to dýchalo, mělo svůj vesmír. Na Symbolech je spousta zajímavých věcí, opakují se tam různé reverzy a podobně. Přijde mi, že kapela má mít nějaký vývoj a hlavně bych chtěl, abychom třeba za pět let měli několik hostů na koncertech.
A co bych ještě chtěl dodat - Lukáš první desku míchal a produkoval, a tuhle jen produkoval. Míchal ji Tomáš Kahl, velký kamarád Lukáše. Někdy pomohl i produkčně a hodně stojí za péčí o zvuk…
A.cz: Ke všemu se ještě dostanu, ale navázala bych ještě tím zásadnějším. Čeština. Po zveřejnění prvních ukázek se na Facebooku objevilo několik komentářů, že je to nezvyk. Byl to nezvyk i pro vás?
Mám ti odpovídat hodně stručně? Protože jsem zvyklý ke všemu říct ministory. Fór je v tom, že dělám hudbu od šestnácti. Měl jsem kapelu Fake Tapes a pak jsem působil v The Prostitutes a Roe-Deer, potkal jsem Terezii. Fake Tapes jsem potom rozpustil a hrál jsem s Terezií rok jako Adam & Terezie. Tenkrát jsem hudbu dělal s ambicemi, aby to bylo skvělé, světové, a furt jsem to tlačil a bral jako svoji životní prioritu. Ale teď jsem se dostal do fáze, kdy, ačkoliv mi je jen čtyřiadvacet, což není sedmnáct, kdy jsem měl první kapelu, to vnímám jinak.
A tahle deska taková je - udělali jsme ji, protože nás to baví, a ne že bychom chtěli oslovovat masy. Teď se dostanu k té češtině…
Zkoušel jsem s kamarádem Petrem Soukupem vymyslet české texty. A přišel jsem na to, že když na koncertech zpívám česky, vznikne s lidmi úplně jiné spojení, jakoby jim najednou vyprávíš něco intimně. Chtěli jsme to zkusit už u první desky, aspoň jeden song, ale nechtěli jsme míchat dva jazyky. Já ti to teď dopovím, protože se chci dostat, k čemu jsem chtěl. Klidně mě zastav, řekni mi: (přísným tónem) "Drž hubu…"
To, že žijeme ve společnosti vyznávající nějaké hodnoty, nám pomáhá si myslet, že máme nějaký cíl, smysl života. Narodíš se a pak zemřeš a víš, že mezitím musíš žít život. A proto si myslím, že se někteří lidé zblázní a pak se zabijí, protože si uvědomí, že život je nehmatatelný.
A.cz: Cítím, že když tě nechám mluvit, bude to mít "grády", takže pokračuj…
Před čtyřmi roky jsem začal přicházet o sluch. Netušil jsem to, myslel jsem, že je to chvilkové. A před rokem jsem zjistil, že je to vážné a nenávratné. Člověk jako ty slyší třeba šestnáct nebo osmnáct tisíc herzů a důchodce dvanáct tisíc pořád. A já slyším tři tisíce na jednom uchu a na druhém dva a půl. Třeba novou desku slyším tak, jak bys jí slyšela ty, kdybys přes repráky přehodila peřinu.
Kromě toho mám tinitus, to znamená, že mi pořád píská v uších - když jsem v kině, v divadle, když spím… Člověk už to nevnímá, protože si na to prostě zvykne jako na klimatizaci v práci. A když má kombinaci těchto dvou věcí, úplně ho přestane bavit dělat hudbu. Postupně jsem musel přesunout The Prostitutes na Šmityho (Martin Chmátal, zvukař a baskytarista kapel LUNO a The Prostitutes - pozn. red.), protože jsem nemohl hrát hlasité koncerty. Do toho furt na tebe všichni tlačí, ať už se něco děje, ať se něco děje…
Tahle deska pro mě byla hrozná výzva, abych se zlomil a udělal ji i přes všechny tyhle věci. Miluju postapokalyptické filmy, Walking Dead, zombie a podobně. Ne proto, že bych měl rád horory… To, že žijeme ve společnosti vyznávající nějaké hodnoty, nám pomáhá si myslet, že máme nějaký cíl, smysl života. Narodíš se a pak zemřeš a víš, že mezitím musíš žít život. A proto si myslím, že se někteří lidé zblázní a pak se zabijí, protože si uvědomí, že život je nehmatatelný. Zároveň ty si tuhle skutečnost můžou uvědomit a stejně žít život s radostí, protože osvícení může přijít kdykoliv. Je to o přístupu.
S těma ušima jsem měl pocit, že jsem v tomhle zombie světě - najednou jsem si představil, že budu mít dítě, půjdu pro něj do školky a bude mi pískat v uších. Měl jsem asi tři týdny tak hrozné stavy, kdy jsem fakt přemýšlel, jestli mám chuť žít. Kdy jsem se probudil a brečel, že neslyším. A o tomhle je singl Prázdný domy. I o tom, proč tahle deska je: prostě jen tak.
A.cz: Co tě postavilo na nohy?
Jsem hrozně emo. I klienty v práci (Adam řídí audiovizuální studio &FLUX - pozn. red.) se po téhle stránce snažím pochopit - každý si neseme na bedrech svůj příběh. Furt balancuju mezi dvěma světy. Jednou nohou jsem v tom materialistickém, kde mě baví pracovat a miluju, když si můžu koupit hezké hodinky nebo dobrá sluchátka, a druhou ve světě, kdy najednou mám tu koupenou věc a říkám si, že je to vlastně úplná blbost - že to jenom někdo vyrobil nějakou věc, kterou jsem si koupil za nějaké jakoby peníze a má jakoby nějakou hodnotu. Ale ten první vesmír, v němž žije většina lidí, je důležitý pro to, abychom šťastně dožili život.
A.cz: Říkal jsi, že novou desku nebudeš nikdy slyšet jako ostatní. Jak se zařídíš na koncertech?
Limituje mě to jen tím, že slyším horší zvuk. Víc řvu, než bych musel, a potřebuju se dát hodně do odposlechů.
A.cz: Takže jsi nezvažoval ukončení muzikantské dráhy, abys o sluch nepřišel úplně?
Ne, rozhodl jsem, že nebudu hrát v The Prostitutes do té doby, než mi doktor řekne "teď můžeš". Ale u Calm Season ani trošku nepřemýšlím, že bych přestal. Vždycky budu dělat něco s hudbou.
Jako David Koller
A.cz: Téma češtiny jsem stejně ještě nevyčerpala. Tvrdí se, že skládání textů v tomto jazyce je těžší disciplína než v angličtině. Všechny tvoje dosavadní projekty se přitom bez angličtiny neobešly. V čem bylo největší úskalí při tvorbě českých textů?
Tohle je první deska, kterou považuju za skutečnou. Miluju všechny věci, na kterých jsme dělali s Terezií a Fake Tapes, ale pořád to pro mě byla hra. Texty v češtině jsou úplně jiná. V angličtině stačí dát za sebe pár hezkých slov, je to cool a nikdo to neřeší.
Jeden text dělal jen Petr Soukup, k písni Jemná. Hudbu napsala z devadesáti procent Terezie. Je to jediná věc, kterou jsem vůbec neměnil. A pak je tam Výhled, který jsme psali u mě v obýváku s Petrem, což byla původně anglická písnička. Následuje singl Do ticha…
A.cz: U něj bych se zastavila - nemůžu si pomoct, ale hodně v něm slyším Lukáše Chromka, co vám desku produkoval.
Od něj tam je opravdu hodně produkce. (S Lukášem Chromkem se mimochodem autorka setkala mimo rozhovor. Přiznal, že si na tomto albu dal obzvlášť záležet.) Tuhle písničku jsme, jako celou desku, dělali na chatě. Měli jsme poslední den a chtěl jsem nahrát ještě jeden song. Ale žádný neexistoval. A měl jsem v mobilu nahrávky z posledního půl roku. Na jeden základní kytarový motiv jsem na místě za hodinu napsal text - vypráví o klukovi a holce, patnáctiletých třeba, jsou v malém městě, venku prší a nejdou do školy, ale k jednomu z nich domů, kde si hrajou.
Musel jsem pak odjet na natáčení a Lukáš si vzal kytaru a nahrál tu kytarovou linku. Potom jsem dozpíval text, Lukáš dodělal basu a různé synťáky. Takže to vzniklo dost koprodukčně. A pak tam je Dál to znám… To by mě zajímalo, co si myslíš o té písničce…
A.cz: Byť mám větší favority, je to čistě zaranžovaný song, ale s atmosférou tajemna, čímž do celku naprosto zapadá.
Ona vznikla trošku na koleni před dvěma týdny, ale přesto ji mám rád. Je to vlastně jenom takový bluesový motiv. Podle mě každá deska potřebuje písničky, které nejsou singlovky. A to je třeba to intermezzo uprostřed, Symbol II. Není to singl, ale přiblíží ti to ten mood a víš, jak to kapela myslela. Dál to znám taky vznikl v koprodukci, tentokrát s Petrem Soukupem - je o tom, že život není černobílý, ale že máš spoustu variant.
A.cz: Pracoval jsi teď jinak s hlasem? Mám pocit, že na Symbolech ukazuješ mnohem víc hlasových poloh než na Mosaic Views. A mimochodem v tvém hlase slyším i Davida Kollera…
Třeba jsem zjistil, že mnohem radši zpívám dole. Spousta písniček Calm Season byla ještě z dob Fake Tapes, což byly bicí a basa, a člověk musel řvát, aby to bylo slyšet. A teď ve studiu jsem zjistil, že když zpívám nahoře, dám tři tóny a můžu jít domu. Dole to dám padesátkrát a jsem v pohodě. Že zpívám jako David Koller, mi rozhodně už někteří lidé řekli. A je to jasné - na Lucii jsem vyrostl.
A.cz: Terezie na nové desce zpívá méně než na debutu, prakticky jen vokály. Proč?
Tohle je věčná otázka. Terezie by chtěla zpívat víc a její zpěv je technicky skvělý, na rozdíl ode mě je profesionální muzikant. Celý tenhle projekt ale začal tak, že jsem oslovil Terezii, aby doprovázela moje písničky nádhernou hrou na cello. Postupem času se z nás stali plnohodnotní parťáci, a i proto jsme se z Adam & Terezie přejmenovali na Calm Season. Nicméně já mám v sobě pořád skryté ambice frontmana a těch se držím. A kvůli svým problémům s ušima nemůžu mít regulérní kapelu jako dřív. To jsou všechno důvody, proč jsem v tomhle projektu, co se týče zpěvu, dominantní. A věřím, že to Terezie jednou nevydrží a nahraje sólovou desku. (zasměje se)
A.cz: Zato měla větší podíl na skládání hudby než na prvotině.
Co se týče psaní písniček, nemám potřebu nikoho omezovat. Na téhle desce jsou to zase většinou moje nápady, ale Terezie už se mnou víc vymýšlela sloky nebo linky cella. Hlavně složila celé intro a outro.
A.cz: Tedy skladby, co nesou název "Symbol" a příslušné pořadové číslo. Co je to za symboly?
To je také otázka. Hudba nebo text ti dávají nějaké emoce, asociace a většinou je v nich hodně metafor a symbolických přesahů. Když jsme začali dělat desku, uvědomili jsme si, že cokoliv v té písničce zazpíváme nebo zahrajeme, něco symbolizuje nebo na něco odkazuje, právě třeba na nějakou emoci, příběh a podobně. Každá část té skládačky, se všemi svými notami, je symbol.
A.cz: Zní to trochu abstraktně, můžeš mi to přiblížit například na intru Symbol I.? Znamená ten symbol pocit, který u poslechu mám, nebo třeba to, že písnička je v dur, či v moll?
Jak jsem říkal, že ta deska je jen tak, každý si symbol může vzít, jak potřebuje. Věděli jsme, že se bude jmenovat Symboly už před rokem, kdy ještě skoro nebylo jasné, co na ní bude. Pak jsme si řekli, že jí uděláme intro, outro a kytarovou mezihru uprostřed. A nevěděli jsme, jak ty tři instrumentální věci pojmout - chtěli jsme je odlišit od ostatního materiálu, aby si lidé nemysleli, že to jsou tři regulérní písničky. Tak jsme je pojmenovali Symbol I., Symbol II. a Symbol III. To je celé.
A.cz: Na Symbolech se to hemží nasamplovanými přírodními motivy (mj. déšť) a i přebal na přírodu značně odkazuje. Potrpíte si na ni?
Miluju přírodu, ale ne že bych byl týpek, co trampuje. Rád do té přírody zajedu třeba autem. (zasměje se) Říká se, že matka příroda nám za její znečišťování všechno vrátí. Ale když jakoby přistoupíš na hru, zjistíš, že i všechno z plastu je příroda.
Máme silnice, baráky, skládáme písničky, které nahráváme na počítači a pak je vydáme na cédéčkách, můžeme telefonovat, prostě hrozné úlety. Ale i to je příroda, protože to vzniklo rukama, rozumíš. To jsem trošku odbočil, ale z nějakého důvodu jsem to prostě chtěl říct. Je třeba se na ten svět nějak dívat. Lidé jsou úplně slepí a žijou život nalajnovaný odmalička do smrti. Nechci nikoho urážet a rozdělovat lidi na hloupé a chytré, ale podle toho, jestli mají nějaký rozhled daný empatií, inteligencí a vším dohromady. A chápu, že někteří to nedokážou pobrat, ale spousta lidí by mohla, ale nechce, protože to je pohodlné.
Nejsem žádný vševěd, také mi hodně věcí nedochází a dělám je blbě. Ale přijde mi, že… je třeba lidem ukázat, že nemusí být všechno jenom černobílé. Proto mě baví ty akustické nástroje versus synťáky a digitální věci. Jsou to navenek dva světy, ale vlastně jeden.
A.cz: Mluvil jsi o tom, že život je vlastně jen perioda mezi narozením a smrtí, a každý si volí způsob, jak ji naplní. Co bys na tomto světě ještě chtěl stihnout?
Jak jsem říkal - žiju dvěma nohama. Existuju ve světě, kde jedna plus jedna jsou dvě, a pak v tom, kde se snažím věci chápat v širším kontextu. Vím třeba, že pro mě je nejvíc důležité mít dítě. Když do konce života nepřijdu na to, co je ten smysl, může na to přijít moje dítě anebo jeho dítě. A když ne, aspoň budou vědět, že se o to pokusili. Zastávám názor, že se máš probudit jako šťastný člověk. Všechno se dá vyřešit a když ne, může ten konflikt být aspoň ukazatel směru. Prostě jsem v tomhle docela v chillu.
