Country Girl, první sigl z novinky Riot City Blues britských nejen-rockových ne-vždy-experimentátorů Primal Scream, se dostal do Top 5 hitparády UK Chart. Kritika ovšem jejich novinku víceméně zavrhla. Něco podobného už tady jednou bylo.
Ostatně všechno už tady jednou bylo; stigmatem doby je přepracovávání, míchání a oživování minulosti. Výsledky jsou všelijaké, vlny retra především šedesátých, sedmdesátých a osmdestých let (častokrát neoddělené) se přelévají jedna za druhou jako krev v Baudelairových básních.
Někdo tomu říká plagiátorství, někdo krádež, někdo to miluje a ujíždí na tom, jiný se pevně drží kořenů a nedá na ně dopustit. Ale nikomu se příliš nechce odpovídat na otázky, proč se to vlastně všechno děje a jaktože to slaví takové úspěchy. Dle autorova skromného názoru se nabízí prostá, byť zdaleka ne vyčerpávající odpověď: Protože sílu rock and rollu nic nepřekoná.
Give Out ... part 2 (pohled č. 1)
Někteří si možná ještě pamatují ten šok, který se dostavil v roce 1994. Primal Scream poté, co se v roce 1991 stali s deskou Screamadelica a především pak skladbou Come Together - hlásnou troubou taneční generace, vydali čistě rockandrollové album Give Out But Don't Give Up.
Infobox
-
Pusťe si klip ke
skladbě Country Girl ZDE
A někteří (především kritici, protože prodejnost byla slušná) se dodnes nevyrovnali s tím, že Give Out znělo jako revival Jaggera a jeho party.
Riot City Blues trpí podobnými symtomy, ačkoli - jak ostatně první singl a nástrojové složení obsahující mandolínu a foukací harmoniku naznačuje - inklinuje trochu víc ke garage-country/blues. Žánrům, které dnes jako by zažívaly obrodu, viz country-punkoví Two Gallants, poslední album Black Rebel Motocycle Club či nu-folkoví Bright Eyes.
Nicméně i dramaturgicky jsou si oba dvanáct let vzdálené počiny dost podobné. Pomyslete na Struttin' a Little Death zařazené doprostřed desky - experimentálnější, psychedeličtější věci, evokující nadcházející, resp. předcházející Vanishing Point (1997). Anebo na schéma "první skladba = první singl = jedna z největších vypalovaček" - Rockin' a Country Girl
No a co jako? (pohled č. 2)
Překvapení a rozčarování nemusí znamenat zklamání. Že Riot City Blues následuje po deskách XTRMNTR a Evil Heat, naplněných futuristickým electro-rockandrollem, nemusí znamenat, že Primal Scream (opět) nevěděli kudy kam, a tak se vrhli na vykrádání. Že frontman Bobby Gillespie předstírá americký přízvuk a používá výrazy z americké angličtiny, nemusí znamenat, že je jen hnusný pozér.
A i kdyby. Šílený drive skladeb jako Suicide Sally & Johnny Guitar, The 99th Floor nebo Dolls, nutící vás točit volume doprava, jak jen to půjde, vám s přehledem vystřelí pochybnosti z hlavy.
Texty jsou o ničem, plné klišé, ovšem zůstávají v posvátném svazku s tímhle typem hudby. Umělecká hodnota alba i jeho přínos hudební historii zůstává víceméně na nule. Můžete si myslet, že se jedná o tu poctu kořenům (pro klidnější mysl), ale to nehlásá ani sama kapela.
A nebo uznejte, stejně jako autor recenze, že tohle je jedna z nejlepších desek letošního roku. Proč? Protože sílu rock and rollu nic nepřekoná.
Primal Sceam: Riot City Blues. 42 minut, vydala firma Sony Music, 2006.