reklama
 
 

Recenze: Chtít chytit vítr s Joan Baez

17. 10. 2014 20:48
Představ si, Johne Lennone, že první dáma amerického písničkářství Joan Baez v Praze roku 2014 zahrála nejen tvoji Imagine, ale i „Bratříčka“ od Karla Kryla! A to česky, od začátku až do konce!

Recenze - V paláci zbudovaném dědečkem Václava Havla nezpívala Joan Baez poprvé. Její pražský koncert v roce 2007 však na vyprodaný sál nezapůsobil tak silně jako letošní setkání na témže místě, přestože se tehdy nechala doprovázet baskytaristou a hráčem na dobro, takže její hudba zněla plněji.

Nyní se rozhodla, že si vystačí bez klasické rytmiky, jen s perkusistou Gabrielem Harrisem a multiinstrumentalistou Dirkem Powellem (housle, bendžo, mandolína, kytara, klavír, akordeon). Dirk Powell je známá firma, spolupracoval třeba s Emmylou Harrisovou, Levonem Helmem nebo Jackem Whitem. Do Joaniny muziky vnesl prvky country a hillbilly, což způsobilo, že si znalci mohli chvílemi připadat jako na festivalu v Newportu, který Baezovou v šedesátých letech proslavil a jehož přátelskou atmosféru by si asi každý, kdo má rád americké lidovky, přál zažít.

Pěvecký a hráčský projev Joan Baezové se vyznačuje uměřeností a přísnou disciplinovaností. Někdy se zdá, že by mohla přidat na intenzitě, pak si ale člověk uvědomí, co všechno se pod tím elegantním povrchem skrývá. Baez se vší vážností slouží písni, přesně jak o tom zpívá Leonard Cohen, jehož Suzanne v Praze také zazněla. Suverénní kytaristka a „sluchařka“ má dar vystihnout melodii, a přitom se stoprocentně soustředí na text. Taková byla vždycky: impozantní osobnost, která zná svou cenu a působí sebejistě, při produkci je však zvláštně zahloubaná do světa slov a tónů, jež se snaží předat.

Přes veškerou střídmost z ní vyzařuje pohoda. Jistě by se v její kariéře daly najít okamžiky, kdy se ego dralo bezohledně do popředí, ale to je dávno pryč. Čím víc ji ostatní považují za legendu, tím normálněji se Joan Baez chová. Hodně to souvisí s jejím pověstným smyslem pro humor a ironii: „Dělat vládě problémy, v tom jsem vážně dobrá,“ přiznala se, když vzpomínala na své turné po Jižní Americe, jakož i na slavný průšvih s „bedňákem“ Havlem na Bratislavské lyře v červnu 1989. Svému zesnulému příteli, našemu bývalému prezidentovi, pak zahrála spirituál Swing Low, Sweet Chariot – tentýž, který spustila, když jí tenkrát na Slovensku vypnuli mikrofon.

Od Dylana k Donovanovi a zpět

Zcela zbytečné byly Joaniny obavy, zda o ni bude české publikum po smrti Václava Havla ještě stát. Už po prvních písních – jako druhá zazněla Farewell, Angelina z pera jejího někdejšího kumpána Boba Dylana – jí diváci dali najevo, že na ni nezapomněli.

Milovník dylanovek si v průběhu večera přišel na své: zazněla hymna folkáčů Blowin’ In The Wind, balada It’s All Over Now, Baby Blue i temná historka Seven Curses, kterou Bob zpívával, ještě když se potloukal po klubech v newyorské čtvrti Greenwich Village.

Do zpěvníku obou bývalých kolegů a partnerů patří taktéž zlidovělá skladba Lily Of The West, jejíž perfektní verzi nalézáme na málo vzpomínaném albu Dylan (Fool Such As I) z roku 1973. Joan Baez s ní otevřela živé album Ring Them Bells z roku 1995 (pojmenované po další dylanovce) a v Praze jí dala za pomoci Powella a Harrise nečekaný „drajv“. Do sféry pana Zimmermana svým způsobem spadá i nejznámější píseň Joan Baez Diamonds & Rust; právě on je jejím adresátem, a Joan si ji tradičně schovala na oficiální závěr koncertu.

Těch vztahů, souvislostí a reminiscencí se však v aktuálním playlistu dá najít mnohem víc. Baez například zařadila do programu dvě skladby z repertoáru skotského trubadúra Donovana: původně židovský nápěv Donna Donna zahrála po třetím přídavku, když viděla, že ji obecenstvo stále odmítá pustit z pódia. A Donovanův největší hit Catch The Wind zazpívala společně s mladou vokalistkou Grace Stumbergovou. My známe tuto skladbu v podání Vladimíra Merty (Chtít chytit vítr) nebo Jaroslava Hutky (Ježíšek).

Zvláštní kapitolu tvoří texty ve španělštině, jazyce Joanina otce Alberta Baeze. Hned zkraje uvedla zpěvačka skladbu Mi venganza personal, mající kořeny v prostředí diktátorského režimu v Nikaragui. Známější je ale píseň Gracias a la vida z Chile, jejíž autorka Violeta Parra spáchala sebevraždu v roce 1967, sedm let předtím, než Joan Baez natočila stejnojmenné album a věnovala ho lidem trpícím pod vládou Augusta Pinocheta.

Mávání do nebe

Své souputníky Simona a Garfunkela pozdravila Joan písničkou The Boxer. Lennonovo mírotvorné Imagine patří k jejím oblíbeným coververzím už léta, stejně jako píseň o popraveném odboráři Joeovi Hillovi, s níž kdysi zazářila na kultovním festivalu Woodstock.

Zakuklený pozdrav – bohužel opět do nebe – lze najít i ve venkovské halekačce, kterou si vyprosil rodák z Appalačského pohoří Dirk Powell a která začíná slovy: „Give me cornbread when I’m hungry, give me whiskey when I’m dry.“ Ve skutečnosti jde o písničku Darlin’ Corey, s níž české publikum seznámil už před padesáti lety na svých pražských koncertech Joanin mentor Pete Seeger.

Ale co je to všechno proti momentu, kdy se Joan Baez, jedna z největších person světové hudby a symbol hnutí za občanská práva, omluvila, že teď bude chvíli zpívat česky, rozložila si před sebe papíry a spustila… Bratříčku, zavírej vrátka od Karla Kryla!

Dala tu píseň na první dobrou, od A do Z, a vysloužila si za ni burácivý aplaus, až málem Lucerně uletěla střecha. Takové věci se dějí jednou za život a snad ani sama Baez netušila, jaký ohlas toto její gesto bude mít. I kdyby stokrát zazpívala na Václavském náměstí Jednou budem dál, nedocílila by takového vzedmutí emocí jako tímhle krásným pokusem. Na vteřinu se zdálo, že v první řadě zase sedí Václav Havel a rozpustile mává na svou kamarádku… Díky za tu iluzi.

Joan Baez, Praha, Velký sál Lucerny, 16. října 2014.

autor: Michal Bystrov | 17. 10. 2014 20:48

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama