reklama
 
 

Rammstein: Pořád oscilujeme mezi reflexí a provokací

19. 10. 2009 8:00
Německý sextet vydává album a míří dvakrát do Česka

Rozhovor - O Němcích panují komické stereotypy nejvděčnějších a nejnáruživějších sexuálních turistů, Rammstein se však na novém albu Liebe ist für alle da nevydali do exotiky, ale tradičně do extrémů, kterými to nikomu nikdy neulehčovali. Láska lovce a štvané zvěře, láska únosce a rukojmí, láska znásilňovače a oběti.

Láska je tu pro všechny, pokud ji tedy dokážete snést a pokud přistoupíte na to, že láska Rammstein je čistě fyzická. Zasouvající jak šicí stroj, prozaická jako refrén:  You've got a pussy / I have a dick / So what's the problem? / Let's do it quick.

Od úlevné sebeironické snůšky německých klišé v singlu Pussy se dostanete k jedinému svůdnickému momentu alba - který slouží ale jen k tomu, aby vás ve skladbě Wiener Blut straußovským intrem nalákali do Fritzlova sklepa.

„Pořád jsme na vážkách mezi reflexí a provokací, dost to souvisí s tím, že jsme vyrůstali ve východním bloku," popisuje v rozhovoru nové skladby baskytarista Oliver Riedel. Celá kapela v těchto dnech zkouší na turné a v Česku se otočí hned dvakrát: 25. listopadu v Praze a pak 13. března v Ostravě.

Mezi vydáním Rosenrot a Liebe ist für alle da uplynuly čtyři roky, tak dlouhou pauzu jste si dali jen před Mutter, která prý pro vás byla nejtěžším albem. Měli jste s novinkou stejné potíže?
Můžu ti říct, že Liebe ist für alle da pro nás byla ještě těžší. Navíc jsme tušili, že to půjde ztuha, tak jsme si schválně vzali na celý rok volno, pak jsme půl roku spolu jen hráli, hledali znovu vztah k hudbě a ladili materiál. Diskutovali jsme, jestli vůbec svět potřebuje další desku Rammstein. Tahle postupná práce nás nakonec osvobodila a mohli jsme se pustit do nahrávání.

Rammstein nikdy neprošli personální změnou, od začátku fungujete v té samé šestici. Bereš přátelství jako fundament, na kterém kapela stojí? V podobném duchu, v jakém to pateticky ukazuje klip ke skladbě Ohne Dich?
Naprosto nejdůležitější. Celou naši kariéru beru jako takovou pouť, v které jsme se naučili jeden druhého snášet a přistupovat k sobě s respektem.

Hádáte se hodně?
Neříkám tomu hádky, ale diskuze. Ovšem diskutujeme fakt dost. Permanentně.

Je mi naprosto jasné, že skladba s názvem Pussy musela mít pornovideklip, ale myslím, že to ještě povýšila premiéra na erotickém portálu. Kdy jste se pro ni rozhodli?
V zásadě to byla vylučovací metoda. Je jasné, že televize ho skoro hrát nebudou, na YouTube by taky neprošel kvůli blokování explicitních obsahů; a taky by na sebe nabalil nevhodnou reklamu, takže se nakonec Pussy a pornostránky krásně našly.

Vlastně je to jen důkaz, že internet je dneska nová MTV.
Přesně, navíc se už nemusíš snažit podbízet se jednomu kanálu a snažit se, aby se tvoje klipy vešly do nějakého formátu.

Mně ale Pussy nezní ani tak jako sexuální provokace, spíš jako kritika Německa. Tím výčtem německých stereotypů ji beru jako takové pokračování singlu Amerika.
Svým způsobem ano, uvědomuju si, že když jsme v začátcích naší kariéry začali zpívat německy a používat symbolicky německou vlajku, tak to pro kritiku nebylo lehké sousto. Zajímavé přitom je, že to vždycky byl problém v Německu, nikdy v zahraničí.

Ale teď po posledním fotbalovém šampionátu, který se konal v roce 2006, najednou začalo být běžné, že lidé spontánně vyvěšovali německé vlajky. Němci mohli oslavovat sami sebe a nemělo to trapnou příchuť ani to rovnou neznamenalo nacionalismus. Vlastně je Pussy svým způsobem odpověď na ignorantské kritiky, kterým jsme v Německu čelili.

Vaše texty jsou poměrně těsně napojeny na německou romantickou školu od Goethea po bratry Grimmovy. Jak důležité je pro vás být součástí tradice?
Nemůžu říct, že by to bylo nějak výrazně důležité, spíš je to prostředí, v kterém se dobře cítíme. Je to řeč, výrazivo, které jsme si pro sebe našli, dědictví, které si neseme už od školy. Ale nemáme chuť v běžné řeči mluvit ve verších.

Přitom jsem našel učební program, v němž se na amerických univerzitách vyučuje němčina pomocí vašich textů.
To mi zní skvěle. Vlastně jakákoli zpráva o tom, že se někdo skrze hudbu pokusí probojovat k řeči. Pro mě je to i důkaz toho, že prostřednictvím rodného jazyka se dá dokázat něco mezinárodně. Je to něco, co hudební krajinu obohacuje, proměňuje, dochází k něčemu, co angličtina neumožňuje.

Většinou nahráváte alba na různých místech. Reise, Reise vznikalo ve Španělsku a kvůli Liebe ist für alle da jste se vypravili na zámek Beesenstedt v Lipsku, kde za časů NDR sídlilo FDGB (německá obdoba ROH). Nepřepadla vás z toho trochu Ostalgie?
Měli jsme v tom zámku zkušebnu, dřív to bývala taková zotavovna a od roku 1990 se těch interiérů nikdo nedotkl, takže to tam má fantastickou atmosféru. Ale my rozhodně nejsme žádní ostalgici. Samozřejmě nás dospívání ve východním bloku ovlivnilo, ale zpátky bych to rozhodně nechtěl.

Dost vašich písní je inspirováno skutečnými - a často dost drsnými - událostmi. Ať už jde o letecké neštěstí (Rammstein), případ kanibala z Rotenburgu (Mein Teil) nebo teď Wiener Blut ovlivněná Fritzlem.  Vypadá to, že jste pořád na stopě tragedie.
Bude znít asi dost lacině a banálně, když ti řeknu, že to pro nás je určitý způsob, jak se podívat na společnost. Zajímá nás to, co si o tom bude publikum myslet, když s tím tématem bude konfrontováno - a v tom není žádná vypočítavost. Vlastně jsme pořád na vážkách mezi reflexi a provokací.  

Myslím, že to dost souvisí s tím, že pocházíme z východního bloku a ten, kdo se tehdy pokoušel dělat pořádně hudbu, tak vždycky vystupoval protispolečensky. Byla to jediná možná forma vyjádření. To s pádem zdi jako kdyby zmizelo, ale to automaticky neznamená, že jsme se ocitli ve společnosti, kde se dá klidně spát.

A platí pořád, že We're all living in America?
Naprosto. Můj vztah k Americe se nijak nezměnil, vlastně mi připadá dost strašný, jak jednoduchý bylo si dvakrát zvolit Bushe, vést katastrofální zahraniční politiku, a pak v momentě otočit, zvolit si černošského prezidenta a tvářit se, že se nic nestalo.  

Vzhledem k tomu, že všichni členové Rammstein byli za časů NDR punkáči, tak bych řekl, že pro vás jako kapelu musí být skličující, že zejména ve východní Evropě vaše hudba přitahuje i extrémně pravicové fanoušky.
To je samozřejmě dost smutný, ale těžko můžeš svoje publikum nějak filtrovat. Já můžu jen dokolečka opakovat, že s pravicí nemáme nic společného a každému z nás se hnusí. 

Podařilo se vám v rámci tvrdé hudby vytvořit jedinečnou stylistiku, Rammstein jsou okamžitě identifikovatelní. Je to něco, co si úmyslně hýčkáte?
Pokud se ti toho jako umělci podaří dosáhnut, tak je to podle mě skvěly, protože to znamená, že jsi vynalezl vlastní řeč. Teď už jen, aby se dotkla i publika.

Když se člověk dívá na vaše videa, tak si zakrátko uvědomí, že kromě ohně, který figuruje v textech, je vaší druhou posedlostí mužské tělo. Jeho různé zobrazení a reflexe se táhnou od Stripped přes Keine Lust a Mann gegen Mann až vlastně k Pussy.
Vlastně je to všechno náš příspěvek k současnému zmatení a boji pohlaví. Ukázka toho, že pohlaví samo o sobě není přesně vymezené, jak by se mohlo zdát. Ukázka toho, že konflikty většinou pramení ze slabostí.  

Ještě před tím, než ses uplatnil v kapele, tak jsi pracoval jako štukatér. Což je činnost, kterou si představuju jako vytváření ornamentů, dá se něco podobného říct i o hře na baskytaru?
Spíš je tu ve hře trpělivost. Když jako štukatér restauruješ nějaké staré výzdoby a vyplňuješ mezery, tak musíš s materiálem pracovat pomalu, abys nepoškodil původní strukturu, mít výdrž, počkat si. Koneckonců přesně to, co zúročíš i v kapele.

autor: Pavel Turek | 19. 10. 2009 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama