Recenze - Druhé album druhé skupiny Jacka Whitea a Brendana Bensona můžete brát jako příručku Jak napsat velkou rockovou skladbu, a nebejt přitom trapnej.
Přestože na úplném začátku desky Consolers of the Lonely zní něco jako veselý hospodský hovor, The Raconteurs se hudebně přesunuli z klubů spíš do hal a pod širé nebe. Drtí skály. Tentokrát z velké části v režii pánské poloviny dua The White Stripes a jeho verzí třicet až čtyřicet let starých těžkých riffů.
A svým způsobem vám, zahlceným audiofilům, celé to období patetické demonstrace síly i nevinnosti - encyklopedicky řekněme tak 1965 až 1975 - můžou nahradit. A třeba i vašim tatíkům: tahle deska je levnější variantou balíku ,,Best of Rock" z teleshoppingu a ještě jim zajistí úctu potomků.
Je totiž rozmanitá jak obyvatelstvo průměrného činžáku na Vinohradech. Utěšitelé osamělých zapojí banjo do typicky whitovské vykrádačky Led Zeppelin (Top Yourself) se stejnou grácií, s jakou dokáží koketovat s hardrockem par exellence (Hold Up), psát songy jako ze soundtracku k westernu o chlapech s kolty proklatě nízko (The Switch and the Spur) a vyprávět příběh, kterého by se mohl s chutí zhostit i Nick Cave (Carolina drama, dokonalý závěr alba).
Ačkoli Jackův tak trochu uječený tenor by si rozhodně nikým nahradit nezasloužil, naopak. A samozřejmě ani ten Bensonův. Jestli po hudební stránce má White většinu ve mlýně, vokálně si chlapci úlohy spravedlivě rozdělili. A někdy i dramaturgicky zajímavě: Brendan Benson - ,,ten jemnější" - si dává s chutí i šílenější party.
The Raconteurs - Salute Your Solution
Skvěle se doplňovali vždycky, ale zatímco se debut Broken Boy Soldiers dá z dnešního pohledu označit za kompromis, byť efektivní i efektní, Consolers zní, jako kdyby se rozhodli vydat ze sebe všechno.
I Benson evidentně dodal dost kvalitního materiálu, zvlášť do pomalejších záležitostí typu These Stones Will Shout či You Don't Understand Me. A rytmická sekce z The Greenhornes se s tím nepáře a drží.
Celek je patřičně velkolepý, chvílemi slušně psychedelický, ale přitom pořád dost cool. Má v sobě tolik nadhledu, že by se na něj těžko točila parodie, ale není to podvod, spíš pošťuchování démona doby. Prostě retro: přitom víc pocta než trendy recyklace.
Otázkou zůstává, jestli na tom něco je. Něco zásadního. Víc než potvrzení faktu, že Jack je génius a s Brendanem se jednoduše našli.
Ale třeba to, že The Raconteurs jsou dobré vodítko, jak k the White Stripes, potažmo k dalším z těch lepších, které přinesla kytarová scéna posledních let - ale hlavně návod na jediný způsob, jak se dnes dá ,,jít ke kořenům" a nezakopnout.
Deska se nahrávala pouhý týden, jde tedy o takový náročnější rock'n'roll high society jam. Když si to uvědomíte, začnou se aktivity Raconteurs (Vypravěčů) jevit jako malování portrétů, osobní a uvolněné.
| Čtěte také: Debut The Raconteurs - Zvuk dospěláků |
Yeah, I look nothing like the kids in the videos, vyřvává White ve Five on the Five, což je punkový tryskáč typu Fell In Love With the Girl od White Stripes. A má pravdu. Vypadá líp a už dávno není kůzle - je skoro-tatík hrající si na tatíka.
Ostatně podívejte se na přebal. Z jistého úhlu pohledu je to všechno přece jenom hra, kterou The Raconteurs radostně a s přehledem vyhrávají, nemyslíte?
The Raconteurs: Consolers of the Lonely. CD, 55 minut. Vydala firma Third Man Records, 2008.
