Praha - Britská kapela Primal Scream vystoupí v neděli v pražském Kulturním centru Vltavská. Na koncertu připomene svou nejslavnější nahrávku Screamadelica, jež před dvaceti lety našla spojnici mezi rockem a tehdy bující rave kulturou.
Loni v listopadu kapela desku kompletně přehrála na vyprodaném koncertě v londýnské Olympii. Letos v létě s ní vyrazila na krátké evropské turné a v jeho rámci se po třech letech znovu podívá do Prahy.
Mír, láska a extáze
Jsou alba, která sklidí nadšení a prodají se jich miliony. Pak jsou nahrávky, které zachytí ducha doby a zapíšou se do historie jako její milníky. Takovou deskou byla právě Screamadelica, kterou kapela v neděli kompletně přehraje. Před dvaceti lety to bylo první album, se kterým komerčně uspěli.
První dvě desky zaškatulkovaly kapelu coby ostré hochy skotského psychedelického hard rocku. Na začátku 90. let ale alkohol vyměnili za hrst extází a výsledkem byla jedna z nejdůležitějších desek 90. let. Do té doby nepříliš úspěšná indie kapela z Glasgow se dala dohromady s producentem Andrewem Weatherallem a společně stvořili album, na které britský hudební tisk přísahá dodnes. U příležitosti kulatého výročí ho nechala kapela zmasterovat. Screamadelica vyšla v nové verzi doplněná o EPčko Dixie Narco s materiálem ze stejné nahrávací session.
Když se Primal Scream a acidhouseový DJ Andrew Weatherall potkali v roce 1990, rozšířila se už revoluce tzv. „druhého léta lásky" taneční kultury z baleárských letovisek do britského vnitrozemí. Na hudbu kombinující taneční styl zpoza oceánu (house, techno) s britskými ingrediencemi křepčili lidé na pololegálních akcích v továrnách i pod širým nebem.
Z rave se už tehdy stala svébytná subkultura reagující na dlouhé roky individualistického kapitalismu Margareth Thatcherové. Její filosofii shrnul akronym PLUR, v překladu: mír, láska, vzájemnost a respekt.
Weatherall byl jedním z mála lidí, kterým se líbilo druhé bezejmenné album Primal Scream vydané v roce 1989, a nabídl kapele, že opatří skladbu I'm Losing More Than I'll Ever Have tanečním remixem. V nové verzi nazvané Loaded toho z originálu moc nezbylo, ale v klubech se ze skladby stal obrovský hit - což Primal Scream přesvědčilo, aby se pod Weatherallovým vedením vydali zcela novým směrem.
Vrhli se do klubového života, kde okusili empatii zesilující drogu extázi, jež je s rave kulturou velmi úzce spojená, a začali natáčet album, které mělo propojit klubovou hudbu s psychedelickým rockem.
Nebyli první; manchesterské kapely jako New Order, The Stone Roses nebo Happy Mondays dokázaly přenést rauš tanečního šílenství do rockových písniček už rok dva předtím. Ale právě Primal Scream se trefili přesně do ducha doby, která si začala taneční subkultury všímat. A shrnuli vše podstatné, s čím přišla.
Spasitelé rocku
„Skutečně jsem měl pocit, že oživujeme rock'n'roll," vzpomíná zpěvák Bobby Gillespie. „Vím, že to zní absurdně, ale mysleli jsme si, že rock'n'roll má nabízet euforická a extatické zážitky."
Kapela, která nade všechno milovala Rolling Stones, našla v klubové hudbě pokračování rockového hédonismu novými prostředky. Ne náhodou dostal Weatherall od kapely „instruktážní" videokazetu s motorkářským bijákem Divocí andělé z roku 1966, ze kterého do Loaded vysamploval monolog Petera Fondy: „Chceme být svobodní, chceme se bavit, chceme se zmastit do němoty!"
Místo zemitých kytarových riffů a rockového machismu se ale Screamadelica vznáší na slastném obláčku z kyselinových syntezátorových ploch, do eklektického soundu se prodral i dub a free jazz. Desetiminutový epos Come Together, prosluněná euforie Higher Than The Sun či Movin' On Up s gospelovým sborem fungují skvěle i dvacet let poté.
A sedmiminutová Loaded - „Sympathy For the Devil pro generaci extáze" - už dávno překročila škatulky. Usadila se v kánonu nejslavnějších skladeb historie a nedávno byla zařazená mezi padesát nejdůležitějších tanečních skladeb všech dob. Zazněla i na soundtracku k druhé Bridget Jonesové.
Jak to se slavnými deskami bývá, i na Screamadelice se sbíhají nitky osobností a událostí, které měly zásadní vliv na minulost i budoucnost ostrovní scény. Gillespie byl dlouho bubeníkem The Jesus And Mary Chain, album vyšlo v péči Creation Records impresária Alana McGee, který vydal v roce 1991 klasiku Loveless od My Bloody Valentine a o tři roky později debut Oasis Definitely Maybe.
Vysoká laťka
Producent Weatherall stál u zrodu labelu Junior Boy's Own, kde začínali Underworld nebo The Chemical Brothers, sám vydával v projektech důležitých pro vývoj klubové hudby. A Screamadelica obdržela jako první deska britskou Mercury Prize. Primal Scream přitom museli dlouho vyvracet, že deska je hlavně dílem producentů; kromě Weatheralla se na ní podíleli klasikové ambientu The Orb.
Po retro-rocku na Give Out But Don't Give Up se kapela vrátila k experimentům s elektronickou hudbou na albech Vanishing Point a XTRMNTR; ale tady už taneční slast nahradila spíš paranoia.
Nové vydání Screamadeliky provázel v Británii patřičný ohlas, který souvisí s retro atmosférou na hudební scéně včetně panující nostalgie po rave - po poslední veké subkultuře, která zanechala výraznější otisk.
Návrat do zlatých časů taneční hudby má v Británii různé podoby: od recyklování postupů až po oživování pocitu klubové vzájemnosti v subkulturách jako dubstep nebo UK Funky. Ačkoliv se zvuk klubového undergroundu výrazně proměnil, Screamadelica pořád prezentuje obrovské kreativní vzepětí na počátku 90. let.
Když vloni vydával britský Royal Mail sérii známek s obaly slavných desek, nechyběl vedle Rolling Stones, Led Zeppelin nebo Pink Floyd ani ikonický obrázek rozesmátého sluníčka od Paula Cannella.
