Recenze - Ve zkratce: Praxe relativity, tedy nová deska Xindla X, je o poznání lepší než debut Návod ke čtení manuálu. Kdyby nic jiného, Ondřej Ládek mě napodruhé ušetřil toho nepříjemného pocitu trapnosti. Ani ne z toho, že takovou věc poslouchám, ale že vůbec něco takového někde vzniklo - a toho si vážím. Bohužel skutečná praxe téhle relativity je taková, že LEPŠÍ ani zdaleka neznamená DOBRÁ.
Následující odstavec není vlastně podstatný, ale budiž: je dobré slyšet, že se na nové Xindlově desce někdo alespoň trochu zabýval produkcí, řešil zvuk a aranžmá. Po úmorném debutu s příšerným soundem, akcentovaným opravdu otravným saxofonem, to na první poslech působí skutečně jak to pověstné nebe a dudy, ovšem i tohle vypovídá víc o předchozím albu, než o tom aktuálním.
A docela fajn je i to, že se pan X takřka úplně přestal zesměšňovat svými pokusy o rap, aniž má o jeho technice sebemenší tušení. Na druhou stranu: z nové desky je evidentní, že i jako zpěvák má svoje hranice, které by radši neměl překračovat… A to říkám jako člověk, který slovo "falešný" jen výjimečně spojuje s intonací. Ale jak tu padlo, tohle není důležité.
Totiž, sama o sobě ta Praxe relativity v podstatě nestojí za pozornost, i když právě to je na té desce nejzajímavější - tím, jak moc je nezajímavá. Xindl X staví svojí tvorbu na textech, ve kterých pomocí mnoha slov neříká vůbec nic. Vata slovních hříček, na jedné straně prvoplánové rýmy pro rýmy a na druhé složitě šroubované konstrukce, nebo formální nečistota, která míchá patřičný (a očekávaný) hovorový jazyk s až archaizující češtinou. To všechno ukazuje na vyprázdněnou bezradnost Ládkova psaní.
Prostě píše jen proto, aby psal, a čím víc tím líp. Jenže vodopád slov a laciných rýmovaček se vypaří dřív, než někam vůbec dopadne. Podobně jako Tomáš Klus nebo Richard Krajčo připomíná i Ládek veršujícího středoškoláka, který sám sebe okouzluje publikováním zásadních básnických děl v gymnaziálním časopise.
Je až komické, jak archetypální jsou jejich role či stylizace - máchovsky rozervaný romantik Krajčo, mile sarkastický glosátor Klus a neústupný rebel Ládek - a jak zásadní shodu vykazují generální znaky jejich tvorby: bez nápadu, obsahu, poetiky.
Logicky se nabízí otázka, jak je možné, že se Xindl X těší navzdory očividné (ne)kvalitě díla, takové popularitě? Už na debutovém albu byl v tom svém "protestu" trochu opatrný: rebel a solitér, jistě, ale vocaďpocaď a hlavně nikoho neurazit...
A jestli tvrdím, že na nové desce už je nezajímavý úplně, je v tom dost možná i řešení tohoto paradoxu. Majorita posluchačů-konzumentů hudby je totiž pasivní a jejich preference mají negativní základ. Jinými slovy: nevyhledávají to, co lahodí jejich vkusu, ale jen odmítají to, co se jim nelíbí a co je vyrušuje.
A Xindl X už prostě nikomu nevadí.
