Rozhovor - Brooklynští Sleigh Bells patří mezi největší hudební objevy loňského roku. Jejich hlukový pop na debutu Treats šokuje obskurními kombinacemi žánrů i ušitrhající intenzitou. Stejný zážitek slibuje jejich první koncert v České republice, který odehrají v úterý ve smíchovské Meetfactory.
Kytarista Derek E. Miller prý potkal zpěvačku Alexis Krauss v kavárně, kde dělal číšníka. Seznámila je tam maminka Alexis, které věděla, že hledá vokalistku pro svůj nový projekt. Slovo dalo slovo a Sleigh Bells dostali poslední kousek skládačky do mozaiky reflektující hlukové přetížení naší civilizace.
Čili hodně bláznivé mozaiky, třeba dodat. Hudba Sleigh Bells je plná syrových kytarových riffů, electro beatů a éterického vokálu a skvěle se ni na dá aktualizovat surrealistická definice o „setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole".
Alexis Krauss se v telefonu takové charakteristice zasměje. „V naší hudbě je určitě hodně kontrastních elementů, což souvisí s tím, že oba jsme vyrůstali na trochu jiné hudbě."
Sama dříve zpívala v popové skupině pro náctileté holky, Derek hrál v kultovní hardcoreové skupině Poison the Well. „Když jsme spolu začali dělat muziku, vůbec jsme netušili, co chceme hrát - což je celkem dobrý začátek, jak udělat něco originálního," prozrazuje recept Sleigh Bells.
Říká se, že protiklady se přitahují. Ale shodli jste se v začátcích aspoň na nějakých kapelách?
Ono je to ještě trochu složitější; mezitím, co jsem zpívala pop, a Sleigh Bells uplynulo víc než deset let. Ale je pravda, že když jsem byla v té popové skupině, hodně jsem se za to styděla a večer pak chodila na hardcoreové koncerty a poslouchala tvrdou muziku. S Derekem to bylo naopak - hrál hardcore, ale doma tajně poslouchal pop.
Vaše hudba má rozhodně velmi polarizační efekt na posluchače. Hodně lidí ji miluje, hodně nenávidí - a málokdo zůstane mimo tyhle ábory. Byl to záměr rozdělovat publikum?
Myslím, že pro naši muziku je to jenom dobře - provokovat ostré názory je lepší než dělat něco, co lidi prostě nechají prolítnout kolem uší. Určitě to není něco, s čím jsme počítali, ale postupem času jsme zjistili, že se nemůžeme a nechceme zalíbit všem. Naše hudba má znít jinak než většina toho, co se hraje v klubech nebo v rádiích - a je jasné, že to může někoho štvát.
Sleigh Bells jsou známí masivním zvukem, který mi hodně připomíná drone metal nebo dubstep. Hrajete tak hlasitě, že hudba má na posluchače až fyzický efekt...
... a to je přesně to, čeho chceme docílit! Když posloucháš dubstep v klubu, cítíš basovou linku, která ti hýbe vnitřnosti - a my chceme mít totéž. Často se bavím s lidmi po našich koncertech a oni mi říkají, že slyšet Sleigh Bells naživo je jako dostat ránu mezi oči. Máme za to, že hudba tě musí přenést do jiné dimenze.
Říkáš, že hlasitost je všechno, a přitom M.I.A. - která vás vzala na svůj label N.E.E.T. - prý slyšela vaši hudbu poprvé z mobilu režiséra Spika Jonzeho. Jak se on dostal k vašim trackům?
Měli jsme štěstí. Jedna naše kamarádka napsala o naší hudbě na blog, dala tam nějaké demonahrávky a odkaz na MySpace. Spike Jonze si to přečetl a líbilo se mu to tak, že jeden náš track pustil M.I.A., která je zase jeho kamarádka.
Derek s ní dokonce pracoval na její poslední desce. Je pro vás M.I.A. inspirující?
Rozhodně, já i Derek jsme její velcí fanoušci. M.I.A. patří mezi lidi, kteří se snaží dělat něco unikátního. Miluju její desky a těším se, s čím přijde příště. Je pro nás hodně povzbuzující, že nás kontaktovala a chtěla na svém labelu.
Ona je teď vlastně vaše šéfová. Do jaké míry zasahuje do vaší hudby?
M.I.A. nás podporuje, ale do tvůrčího procesu nijak nezasahuje, samozřejmě. Za naší hudbou si stojíme my sami, případně ještě náš zvukař. Jestli někdy budeme dělat něco - a bylo by to samozřejmě skvělé - tak to vzejde ze společné práce.
Četl jsem rozhovor, ve kterém tvrdíte, že nemáte rádi Facebook a Twitter. Změnil se váš postoj k sociálním sítím?
Nechci tvrdit, že se internetu přímo straníme. Zpočátku šlo o to, že já ani Derek jsme se na síti nikdy moc nepohybovali a ani jsme netušili, jak by se internet dal použít při budování posluchačské základny. Já jsem si postupem času našla cestu k Facebooku, což je skvělý nástroj pro komunikaci s lidmi. A Derek občas napíše něco na náš Twitter. Chápu, že když se lidem líbí naše hudba, tak se o nás chtějí dozvědět víc. Já jsem jako hudební fanynka byla stejná. Na druhou stranu to asi nikdy nebude věc, do které budeme vkládat maximální energii.
Chcete si zachovat před fanoušky tajemství?
Znám spoustu kapel, které si ujíždějí na sociálních sítích do té míry, že to jejich hudbě začne škodit. Dostane se to do bodu, kdy se lidé už nestarají o hudbu, ale o to, co děláte po večerech. A nás pořád zajímá hudba, což možná zní jako klišé, ale je to prostě tak. Pro nás je důležité točit dobré desky a dělat skvělé koncerty; ne psát na Twitter, co jsem měla na večeři.
Před kariérou se Sleigh Bells jsi pracovala jako učitelka. Bavil jsem předloni s Peaches, která taky učila ve škole. I ona mi potvrdila, že být rocková hvězda a učitel je vlastně hodně podobné - vždycky jde o to zaujmout pozornost.
S tím musím souhlasit. Mě učení hodně bavilo a užívám si to i teď na koncertech. Obojí má v sobě stejný prvek interakce. Při natáčení Treats jsem si do studia dokonce pozvala pár bývalých studentů, aby zazpívali nebo spíš zakřičeli v jedné písni. Byla jsem v sedmém nebi.
Začali jste už pracovat na druhé desce?
Zatím jsme ve fázi snášení nápadů a nové skladby jsou v útržcích. Určitě chceme víc zapracovat na zvuku desky, ale zatím ještě netušíme, jak to udělat. Alespoň víme, že skladby Riot Rhythm a Tell 'Em z první desky nám ukázaly směr, kterými se chceme vydat. Do studia se chystáme na konci léta, pak se uvidí.
Takže se v Praze dočkáme jen skladeb z první desky?
Nejsme bohužel moc zvyklí improvizovat - už proto, že jsme na pódiu jen dva a hodně věcí hrajeme z mašinek. Někdy třeba skladbu protáhneme, ale přidat něco úplně nového je pro nás dost těžké. I proto je pro nás podstatnější intenzita hudby.
V deníku Village Voice vyšla vtipná recenze na Treats, kterou napsal instruktor z posilovny. Dospěl k tomu, že Sleigh Bells jsou skvělá hudba ke cvičení - jen hrozí, že po delším poslechu rozbijete ve vzteku ty stroje.
No to je přece skvělý kompiment! Naše skladby mají být energické a k tanci, ale někdy jsou taky trochu agresivní a naštvané. Je to trochu terapie, jako kdybychom ze sebe chtěli dostat všechny negativní pocity. Takže pokud někdo cvičí proto, aby ze sebe dostal frustrace, pak jsme ideální hudba. Nakonec na našich koncertech se lidi vážně zapotí, o sobě radši nemluvím…
