reklama
 
 

Popové katedrály, oči pro pláč a usedlí flákači

22. 3. 2012
Foto: Aktuálně.cz
Trio desek, o nichž píše zámořský hudební tisk

Glosář - Rok 2012 už má za sebou skoro první třetinu z publicistického konsensu se pomalu vynořují první desky, které by na konci roku mohly bodovat ve výročních žebříčcích. Dost možná mezi nimi najdeme i electro-popové symfonie zpěvačky Grimes z alba Visions plného gotické temnoty, ale i lásky k přímočarému popu.

Konkurentem by mohl být snílek Perfume Genius, který na Put Your Back N 2 It topí posluchače ve svých emočních traumatech. Třetím do hry je indierocková kapela The Shins, která se po pěti letech vrací s albem Port of Marrow a názorně na něm ukazuje, jak jednoduše se kytarový indie rock může stát novým mainstreamem - se všemi nepříjemnými vedlejšími účinky.

 

Grimes - Visions (4AD)

Roli legendárních punkových tří akordů, které na konci sedmdesátých let zdemokratizovaly populární hudbu, už dávno přejaly osobní počítače, které se v rukou talentovaných muzikantů proměňují na nahrávací studia. Dalším stupněm této evoluce jsou jednoduché programy, v nichž je skládání písniček snad ještě jednodušší než se učit ony akordy na elektrické kytaře.

Čtyřiadvacetiletá Kanaďanka Claire Boucher vystupující pod jménem Grimes se nijak netají tím, že své chladné elektronické beaty a minimalistické klavírní melodie „lepí" v programu GarageBand pro tablety. Možná to jejím skladbám ubírá na zvukové rafinovanosti, na druhou stranu strohé výrazové prostředky zdůrazňují mimořádný autorský talent, který rozrostl do nebývalé krásy na albu Visions (třetím albovém počinu a prvním pro velkou nezávislou značku 4AD) .

Grimes se tu představuje jako geniální samouk, jenž ve své ložnici kutí experimentální elektronický pop, který do sebe vsáknul všechno od Depeche Mode přes devadesátkové R'n'B až k současnému korejskému popu. Dojde i na vážnou hudbu, vokální "operní" exhibice i gotickou temnotu; až se jeden diví, že to všechno vůbec drží pohromadě. Ale drží. 

Tedy s albem a jeho vnitřní soudržností je to ale trochu složitější - na začátku zpěvačka vystřílí hymnická monstra Genesis a Oblivion a po nich se zdá, že deska lehce ztrácí šťávu. Grimes ovšem ve zbylých devíti písních (intro a outro nepočítaje) jen prozkoumává méně přímočařejší podoby svého autorského stylu a mnohem větší prostor dostává její fantastický vokál. Album pak ve velkém stylu uzavře majestátná Skin, kde se refrén nejspíše částečně vypůjčený z Helter Skelter od Beatles potkává s píšťalami Mariah Carey a witchhouseovou produkcí temných Salem.

Dívek tvořících na koleně vysoce osobní elektronickou hudbu propojenou se zpěvem je poslední dobou přetlak, od Zoly Jesus, přes Julii Holter až k Nite Jewel. Grimes se láskou k rytmickým rampouchům a potlačovaným emocím může s klidem zařadit po bok severské ledové královny Fever Ray. Za pár let můžeme být album Visions klidně první šňůrou v náhrdelníku skvělých desek její kariéry. Potenciál je tu obrovský - tahle drobná holka si kromě hudby a zpěvu kreslí i obaly desek a natáčí vlastní videoklipy. Propásnout její pražskou premiéru na festivalu Electronic Beats 5. května v Divadle Archa by byla velká chyba.

 

Perfume Genius - Put Your Back N 2 It (Organs)

Bylo by smutné, kdyby byl jednočlenný projekt Perfume Genius spojený jen se „skandálem" kolem šestnáctivteřinového promo klipu na desku, v němž protagonista Mike Hadreas objímá jiného muže (který se v reálném světě živí jako pornoherec) a který YouTube na základě udání homofobních uživatelů stáhla ze svého portálu. Put Your Back N 2 It je totiž skvělá deska, na níž seattleský písničkář mapuje svá osobní traumata pramenící (jak jinak) z dětství s pomocí hudby, která kombinuje intimitu a majestátnost tak, jak to umí snad jen gospel. 

V Hadreasově písních je něco z nahých emocí Antonyho & The Johnsons (mínus operní hlas) i odevzdané melancholie křehkých balad Sufjana Stevense (mínus ambice) a určitě by se našly styčné body i s eskapistickými fantaziemi Bon Ivera z jeho loňské bezejmenné desky (mínus láska k osmdesátým létům). Místo hrátek s vynalézavými aranžemi staví Perfume Genius své citové ždímačky na minimalistických aranžích, kterým vesměs vládne klavír a které jen výjimečně nabobtnají do orchestrálních rozměrů (Normal Song se nese v duchu zakouřené atmosféry lynchovských soundtracků). O to drtivější je dopad. 

Na obnažování svých traumat je samozřejmě něco kýčovitého a půlhodina bolestivých zpovědí hudebně odřených na nejbělejší kosti končí jen chvíli předtím, než se překlopí do soundtracku k růžové knihovně. Obviňovat Perfume Genius z kalkulu je ale nefér - a když se ve skladbě nazvané 17 octne Hadreas bezmála na pokraji zhroucení, nemají k němu posluchači také moc daleko.  Put Your Back N 2 It je jednoduše album, které by na sobě mělo mít pro citlivější posluchače varování před přemírou emocí.

 

The Shins - Port of Morrow (Aural Apothecary/Columbia Records)

Předchozí album americké indierockové kapely The Shins nazvané Wincing the Night Away zastavila od dobytí vrcholu prodejního žebříčku před pěti lety jen latino R&B skupina Pretty Ricky. Teď to vypadá, že by se jim to s novinkou Port of Morrow mohlo konečně povést. Těžko ale říct, jakou z toho budou mít James Mercer a jeho tým velkou radost - vždycky působili víc jako dobrovolní outsideři než ambiciózní hujeři, kteří by chtěli dobývat žebříčky. Ani se nenadáli a sláva nakonec přišla za nimi, když se kytarový indie pop/rock stal (bezmála) novým americkým mainstreamem.

Na rozdíl od The Decemberists nebo Broken Social Scene The Shins nikdy nebyli mluvčími téhle „scény", ale ani tuctovými replikanty. Jedenáct let od debutu Oh, Inverted World se stali skvělým příkladem toho, jak se starší generace „indie" kapel ráda napájí ze zdrojů dřevní americké hudby a směřuje k hudebnímu konzervativismu.

Těžko to něco symbolizuje lépe než pilotní singl z desky The Simple Song, který tak trochu těží z flákačské estetiky filmů Garden State či Juno (pokud ne přímo z praotců žánrů Pavement), ale životní letargii "bushovské" generace přeměňuje v delikátní kytarový pop-rock s ornamentální produkcí Grega Kurstina (Red Hot Chili Peppers, Lily Allen).

Nadýchané písně z Port of Morrow by klidně mohly znít z libovolné mainstreamové rozhlasové stanici a nikdo by se nedivil. To není výtka, ale konstatování. Port of Morrow je Mercerovo kýžené popové album, k němuž směřoval po bokovce Broken Bells, v níž se potkal s producentem Danger Mousem.

Euforický start s The Rifles's Spiral klame tělem, písně jako No Way Down nebo 40 Mark Strasse už mají o něco blíže ke country sedativům Taylor Swift než k naštvaným Arcade Fire. Nakonec čtyřicátník Mercer přiznává, že miluje domácký život se svojí rodinou.

Co naděláte, i flákači stárnou a zapouští kořeny.

 

autor: Karel Veselý | 22. 3. 2012

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama