Recenze - Druhé album These New Puritans je vážně uchopenou zábavou. Může být vnímáno seriózně jako hudba z představení Roberta Wilsona, stejně jako večírková muzika přelétavého indie publika. Z nové desky Hidden zní kondenzace posledních let alternativního popu nekontrolovaně mutujícího napříč žánry.
V mnoha ohledech překvapivá nahrávka představuje čtyřku z britského Essexu v čele s Jackem Barnettem jako přítulněji naladěné rockové de-konstruktory Liars s rytmy hip-hopové divoženky M.I.A. These New Puritans se ponořili do art rocku nezatíženého studenou intelektuální vážností; jejich dílo je ale třeba brát vážně.
Zvuk chladné oceli-nože na Hidden opakovaně přetíná pouta minulosti a touhy škatulkářů udělat z These New Puritans další britskou kytarovku; kytary tady nepostřehneme. Hidden je mladá hudba s dospělým výrazem. Dancehallové beaty a tribální rytmy, které tolik frčí, slouží účelu, ale netvoří ho. Jsou skládány po smyslu skladeb. Podstatou nahrávky jsou kompozice, které lze uchopit různě.
Vkrádají se spojitosti k eklekticismu Dirty Projectors, dechová sekce zase evokuje písničkáře Beirut. O přeplácanosti ovšem nemůže být řeč. Hidden zní úsporně a každá nota naprosto akurátně. Cit pro popovou avantgardu par excelence vyvede bezpečně z tenat kýče i často přítomné dětské sbory.
These New Puritans se nám přibližují i mohutnou asistencí orchestru třinácti českých dechařů. Hidden se nahrávalo v Londýně a Praze, ale stejně tak mohlo vzniknout v brooklynském kotli popových experimentů.
Hymnicky tribální výzva We Want War koketuje se zvukem zkázy i perverzní radosti z ní. Některé cesty jsou labyrintem, nebo dokonce pastí, deklamuje Jack Barnett s evidentní touhou riskovat. These New Puritans jsou s předvídatelností na nože.
Svěží, energií prosáklý debut Beat Pyramid se teď jeví jako středoškolská nahrávka. Zřejmě jejich životem prošly první vážnější propady; Barnett ale ví, že umělec, který nesejde na scestí, z nich ve finále dokáže těžit.
Jejich momentální rozpoložení náramně zapadá do přestylizované generace nových emo-děcek, pro které jsou komerční emo-punkové kapely příliš laciné a zakládají, ať už vědomě nebo ne, nové elektronicko rockové variace na hudbu Joy Division. Zhudebňují své fascinace nechutností, depresí a opakovanými prožitky z Antikrista.
These New Puritans ovšem tomuhle trendu zároveň unikají zatvrzelým solitérským přístupem. Nechtějí patřit žádné scéně. Vědí, že ošemetná a omšelá nálepka indie se stala novým mainstreamem. These New Puritans mají nezávislost ve své podstatě, ne na triku od American Apparel. Móda je zábavou, hudba je uměním. Čiší z nich schopnost nebýt dočasnou hvězdičkou.
Jack Barnett místo zpěvu spíš rapuje. Otevřeněji tu projevuje starou lásku k hip-hopovým ninjům Wu-Tang Clan, přesto se jakoby intuitivně stále pohybujeme na poli alternativního rocku. Rozměr klasické hudby neslouží jako zástěrka k dodání patřičné vážnosti. Pokud přijde na mysl akademičnost, která je pro potenciální publikum čirým zlem, pak nabírá obrazu Johna Calea kolem klasického díla Words For The Dying.
Když vezmeme v úvahu okolnosti a stav populární hudby, není album Hidden žádným překvapením: zní jako velmi chytré vyústění prvků, které už delší dobu okupují nejen svět současné nezávislé hudby, ale i angloamerického mainstreamu.
Prolejeme-li přes sítko na balast většinu úspěšných mladých kapel, zůstane nám na dně materiál, který bude nové desce od These New Puritans hodně podobný. Přesto je Hidden výjimečná deska svojí znepokojivou konzistencí a zřejmou, dnes tolik netradiční trvanlivostí.
