Recenze - Pamětníci šedesátých let často žehrají, že současná populární hudba se dobrovolně vzdala své role komentátorky společenského dění a stala se jen masovým sedativem, které nás má ujišťovat, že všechno ve světě je v naprostém pořádku. Mají částečně pravdu: angažovanému popu také nesvědčí současná situace hudebního průmyslu, velké labely i rozhlasoví dramaturgové nechtějí své konzumenty znepokojovat a ohrožovat tak ještě víc svůj chřadnoucí byznys. Na druhou stranu jsme se i v Čechách v posledních měsících přesvědčili, že pokus o přímočarý protestsong dopadá většinou tragicky.
Politicky angažovaní interpreti samozřejmě existují a možná jich je víc než kdy předtím. Jen se jejich desky a poselství ztrácí v záplavě novinek, které na nás chrlí hudební průmysl. Být dnes slyšet vyžaduje chytrý marketing a londýnský rapper Plan B na to šel se svým aktuálním angažovaným albem Ill Manors rafinovaně. Uši posluchačů si připravil předloňským komerčním trhákem The Defamation of Strickland Banks, jenž navázal na opulentní bigbandový sound brit-soulu Amy Winehouse či Adele a dlouho vládl britským žebříčkům.
Příběh vzestupu a pádu zpěváka Stricklanda Bankse, jenž skončil ve vězení kvůli znásilnění, které se nikdy nestalo, není zrovna růžová knihovna. Těžko ale mohlo něco posluchače připravit na syrové vykreslení života v chudinských londýnských čtvrtích na jeho novince Ill Manors, která slouží také jako hudební doprovod k autorově stejnojmennému režisérskému debutu.
Když se roztočí agresivní breakbeaty a nervní smyčce vysamplované ze Šostakovičovy Leningradské v refrénu titulní skladby, máte pocit, že jste se ocitli uprostřed loňských pouličních bouří, které přesně před rokem vypukly v Tottenhamu a rozšířily se do dalších čtvrtí olympijského Londýna. Je to ale jen začátek - ve zbytku alba vypráví Plan B do syrových hiphopových beatů příběhy nelegálních imigrantů, narkomanů i lidí bez práce, kteří se museli uchýlit ke zločinu.
Pohlednice z jiného Londýna
„Nic takovýho jako rozbitá Británie není, jsme jen rozbití v Británii," rapuje Plan B v singlu Ill Manors a sarkasticky připomíná termín „broken Britain", který při své předvolební kampani použil David Cameron v narážce na nejchudší vrstvy, jež jsou trnem v oku jeho konzervativní vizi spořádané společnosti. Současný premiér před dvěma lety sliboval, že Británii „opraví", místo toho ale tvrdé úspory jeho vlády situaci sociálně deprivovaných menšin ještě zhoršily a výsledkem byly loňské nepokoje, které ukázaly odvrácenou tvář olympijské metropole. „Co je potřeba opravit je systém / a ne jen okna v Brixtonu / Pouliční bouře jsou v televizi / nemůžete nás všechny zavřít," rapuje Plan B.
Určitě to není náhoda, že Plan B svoji kroniku londýnské špíny Ill Manors vypustil tak, aby se na čísle jedna britského žebříčku vyhřívala právě o víkendu, kdy na stadionu ve Stratfodu zapálili olympijský oheň. Příběh lidí na společenském dnu z Ill Manors by se klidně mohl odehrávat právě ve špinavé východolondýnské čtvrti, jejíž část musela ustoupit dvěma stadionům, olympijské vesničce a luxusní obchodní čtvrti. „Máme ekologicky přátelskou vládu / uchovává naše přirozené prostředí. / Postavili celou olympijskou vesničku / v místech, kde bydlíme, aniž by strhli naše paneláky," komentuje to hořce Plan B a světu oslepenému září olympijských kruhů vzkazuje, že pod září neonů je ještě jeden Londýn, kterého si nikdo moc nevšímá.
Hip hop přišel z nejspodnějších pater společnosti a svoje napojení na ni se uchovává jako znak autenticity. Hned v druhé skladbě Plan B cituje z devatenáct let staré rapové klasiky C.R.E.A.M. od Wu Tang Clan, nicméně jeho pojetí hip hopu je více britské. Třeba v tom, že příběh drogového dýlera Chrise a jeho kámoše Jakea (jež tvoří páteř děje Ill Manors) se zcela obejde bez glorifikace gangsterského podsvětí, jež posedla americký hiphopový mainstream. Místo fantazií amerického „mafioso rapu" nabízí Ill Manors (deska i film) spíše syrový sociální realismus, který má hodně blízko třeba k bezútěšnému snímku La Haine (1995, Nenávist) režiséra Mathieu Kassovitze z pařížských předměstí, kde hip hop přijala za svůj naštvaná ztracená generace přistěhovalců.
Britský Eminem
Zatímco Francouzi v druhé polovině devadesátých let s chutí přijali americká rapová klišé, Britové se vždy snažili najít vlastní cestu. Zámořský hip hop nejprve zkombinovali s karibskými vlivy (Roots Manuva, Massive Attack) a poté i se silnou místní tradicí taneční scény (grime hvězdy Dizzee Rascal, Wiley v nulté dekádě). Ben Drew alias Plan B se v začátcích hodně inspiroval v té době největší hvězdou britského rapu Mikem Skinnerem alias The Streets a debutoval na dnes už legendární grimeové kompilaci Run The Road v roce 2005. O rok později vydal debutové album Who Needs Actions When You Got Words plné silně osobně laděných příběhů o vyrůstání v rozpadlé rodině, díky čemuž ho tisk překřtil na „britského Eminema". Komerční průlom ale přišel až se zmiňovaným druhým albem The Defamation of Strickland Banks.
Ill Manors je triumfální návrat k rapové údernosti. Desku, která příběh filmu vypráví spíše jen v náznacích, odstartuje fantastický titulní singl, který přinesl pouliční vztek do hitparádové selanky (vyšplhal se až na číslo šest), pak následuje I Am The Narator s mrazivým použitím samplu z jedné symfonie romantického skladatele Camille Saint-Saënse a agresivní Drug Dealer. Skvěle se vyvedla i Lost My Way s rockovým tahem na bránu a soulovou hloubkou a nebo paranoidní Great Day for a Murder. Plan B jednoduše dokazuje svůj autorský talent, který daleko překročil hranice žánru a udělal z něho jednoho z největších britských hitmakerů poslední doby.
Někdy je všech těch drogových dýlerů školou povinných a prostitutek na heroinu trochu moc. Když ale máte pocit, že se beznaděj nedá zvládat, přijde nejsilnější moment desky ve skladbě Pity the Plight, kde si mikrofon na okamžik vypůjčí punkový básník John Cooper Clarke a za doprovodu útržků z filmových dialogů řekne vše podstatné několika větami o tom, co vidí v očích mladistvých delikventů.
Na několika místech desky se už Plan B ocitá až příliš blízko senzacechtivé optiky britského bulváru, kterým se možná někdy vidí i londýnští „chavs" a utvrzuje je v jejich beznaději. Že nad londýnskými Ill Manors („choré čtvrti", ale i „choré mravy") nevysvitne ani kapka naděje, která před dvěma a půl stoletími zachraňovala třeba podobně temně laděné romány Charlese Dickense, je asi jediným minusem skvělé desky, se kterou Plan B minulý týden vedl britský albový žebříček a tento klesl na dvojku.
Texty mainstreamového hip hopu toho mají s realitou velkoměst společného asi tolik jako superhrdinský komiks, Plan B ale na nové desce zůstává nohama na zemi. Pokud máte pocit, že hudba už dnes nemůže zachytit syrovou realitu ulice, pak Ill Manors by mohlo být lékem na deziluzi. Vítejte do Londýna, který nechce nikdo vidět.
Plan B: Ill Manors. 46 min, CD/Digital. Vydala společnost Warner Music, 2012.
