Recenze - Při ohlédnutí zpátky se jeden nestačí divit, čím vším si musel s PJ Harvey projít. Ne že by ten vztah trval bůhví jak dlouho a byl natolik těsný, ale během patnácti let se toho na jejích osmi albech odehrálo strašně moc.
Každá její deska jako kdyby byla důsledkem nepředvídatelného záchvatu od stěny ke stěně. A nejspíš proto to bylo tak intenzivní. První Dry a následující album Rid Of Me, které zvukově nabrousil Steve Albini, byly výplodem agresivní dívenky, post-grungeové riot grrl, jež se obula do martensek i do ženské sexuality. To Bring You My Love vzalo na milost syntezátory a glamrockovou stylizaci.
Zadumanou tvář nastavilo deštné Is This Desire? A euforicky nezlomné Stories From The City, Stories From The Sea vydané v roce 2000 získalo po událostech z 11. září význam nostalgické tryzny. V její diskografii dosud nejúspěšnější položka také vyhrála v roce 2001 Mercury Prize. PJ Harvey se tak stala prvním ženským interpretem za dobu trvání soutěže, který zvítězil.
Na předposledním Uh Huh Her v roce 2004 reagovala po svém a poněkud autisticky na aktuální art-punkový trend, což korespondovalo s jejím životem v ústraní v britském Dorsetu. A pak už nic, bylo ticho.
PJ Harvey - When Under Ether - záběry ze studia
Ačkoli všechna alba vždy přinášejí ostrý zvrat k nepoznání od předešlé tvorby, PJ Harvey se tváří jako by nic. Jako kdyby vždycky byla taková, jaká je právě TEĎ. A stejně samozřejmý pohled vrhá i z obalu White Chalk. Jako by se nechumelilo, jako by byla jen maličkost, že zcela opustila kytaru a vrhla se se zaujetím samouka (a též nedouka) k piánu.
Už úvodní The Devil klepe s puštěným metronomem úder za úderem. Pianino supluje bicí a nad ním se v dosud nejvyšších poznaných výškách vznáší úpěnlivý vokál. Názvy Dear Darkness, Silence, Before Departure vyjadřují, co se bude následující černou půlhodinu dít.
White Chalk tone ve smutné náladě. Přesně v tak trudné, jakou vyzařují ty bílé viktoriánské šaty, ve kterých teď PJ Harvey vystupuje na koncertech. Skladby jako kdyby vytryskly z utajovaného žalu v pokojíčku komorné nebo guvernantky.
Jako kdyby se znovu zpřítomnila viktoriánská sešněrovanost a upjatost toho úboru, která vám nedovolí dát před vrchností cokoli znát, ovšem v kumbálku s lavorem a výhledem na maštale už se ovládat nedokážete. Polknuté urážky se derou ven, prach z křídy svědí domácí učitelku na dlaních a nutí psát slova diametrálně odlišná od pravidel a pouček, které se hodí leda na tabuli.
Písně na White Chalk jsou jak slzami zmáčené dopisy rodině, které vám po čase pošta doručí zpět neotevřené. Chtějí dovysvětlit, dořešit, opožděně stihnout, co se nestihlo. Možná, že je to dosud nejintimnější a nejintenzivnější deska, kterou PJ Harvey natočila.
O to silnější, že jeden by v současném hlavním trendu ironického indie rocku, fosforového nu-raveu a bezstarostného disko návratu skoro zapomněl, jak je čirý smutek krásná emoce.
PJ Harvey: White Chalk. CD, 34 minut. Vydala firma Universal, 2007.
