Recenze - Thomas Jefferson možná udělal největší chybu, když v Prohlášení nezávislosti USA změnil výčet nezadatelných lidských práv z "života, svobody a úsilí o majetek" na "život, svobodu a úsilí o štěstí".
Co si počneme, když přistoupíme na to, že se ty věci třeba nerovnají? Budou víc frustrovaní ti nemajetní, nebo ti nešťastní? Co s kulturou, která má v ustavující listině konstatování, že když nezáříte, tak se vlastně otřásá sama vaše podstata?
"Počítám, že jsem právě přišla o manžela," zazní hned první verš na nové desce Funhouse a jako u všech jejích dosavadních postesků, které začaly už cajdákem Family Portrait na albu Missundaztood, je pozoruhodné, že Pink se nikdy nezpovídala z trápení samotného, nýbrž z překvapení, že vůbec nějaký problém dorazil.
Pink - So What
Tahle holka má mediální nálepku "rebelka" jen za to, že vždycky začne prskat, machrovat a vztekat se, kdykoli nastanou očekávatelné trable.
Zcela předvídatelně se chová i na Funhouse, hned v refrénu So What si musí flusnout pod nohy: "A co? Pořád jsem rocková hvězda a nepotřebuju tě. " Pozoruhodné na tom není, čím si chce dodávat sebevědomí, ale fakt, že poprvé v celé kariéře Pink přizná, že někým je.
Nechtěla, aby z ní na firmě udělali Britney Spears, napsala to do singlu Don't Let Me Get Me v roce 2001. Na předposledním albu I'm Not Dead si zase dobírala Stupid Girls, které chtějí trdlovat ve 50 Centově klipu nebo napodobovat Paris Hilton, a přitom by měly kandidovat na prezidentky.
Letos si Pink v So What zasakruje, protože její stůl v restauraci přidělili Jessice Simpson. Shit. Jenomže co se dalo před sedmi lety připočíst na konto dospívání, dnes si můžete definovat už jen jako nedospělost.
Pink dokázala na pěti albech vystačit pouze s dokola opakovaným manifestem: "Nejsem jako ony." Možná by ani nevadilo, že během těch let nestačila zjistit, kdo opravdu je - ale kdyby se vám ten blonďatý fracek neustále nesnažil vtlouct do hlavy opak, poznali byste, že se "jim" vážně nepodobá?
Jaký je rozdíl mezi tím, když si utahuje z pipin, které dřou na běžícím pásu, aby zhubly do velikosti nula? Jenom v tom, že se sama dře na pláži kvůli pěti kilům, které by jí kamera v novém videoklipu So What přidala? Při poslechu country-vidlárny Mean z novinky Funhouse zase zaváháte, jestli jste si fakt nepustili Jessicu Simpson.
Soustavně dělat s producenty a skladateli, kteří spolupracují - hele - s Britney Spears, Kelly Clarkson nebo Mariah Carey a jenom kvůli několika kérkám, cvočkům v bundě a poprockovým aranžím navíc si to vykládat jako způsob emancipace náctiletých, to svědčí jen o tom, že Pink by byla lepší tanečnice ve 50 Centově klipu než prezidentka.
Vytvářet souvislosti mezi novinkou od Pink a téměř čtyřicet let starým Fun House od The Stooges by bylo asi stejně přiměřené jako vést linii mezi její skladbou Ave Mary A a Charlesem Gounodem.
Funhouse se jmenuje Funhouse podle pouťového domu smíchu, který ovšem v nočních porozvodových můrách zabydleli zlí klauni. Když už se držím těchhle přirovnání z matějské, představuju si, co by se asi stalo, kdybyste malou umíněnou holku, která si vydupala, že strašně chce na labutě, do jedné posadili a ona by se v ní točila několik let.
Vyneslo by ji to nejdřív nahoru, správně. Pak by se jí už pořádně motala hlava, taky. Naprosto by zapomněla, že mezitím vyrostla, hm. A úplně nejhorší by na tom bylo, že už by byla moc velká na to, aby se z úzké sedačky labutě vůbec vysoukala.
Pink: Funhouse. CD, 49 minut. Vvydala firma Sony/BMG, 2008.
