Jak zpívá v závěrečné Ain´t Talkin´, tak trochu jako prokletý člověk: "Říká se, že modlitba má sílu léčit, tak se modli k Bohu nebo za mě."
První, co vás na novém albu překvapí, je právě příjemná poloha Dylanova hlasu. Chraptí sice jako obvykle, ale není tak mimo všechny stupnice jako na předchozích deskách. Zpívá přirozeně, zbytečně se přitom nepitvoří. To je zvláštní, protože jeho producentem je Jack Frost, což je jeden z Dylanových pseudonymů.
Infobox
Poslechněte si
ukázky z alba
Jistěže můžeme chápat název desky jako ironii. Dylan je přece přesně ten, kdo se neohlíží na aktuálnost. Jede si po svém, ať jsou časy sebemodernější. Moderní doba je také dobou citátů a výpůjček, dobou, kdy všechno v umění bylo už vymyšleno a všechno se nějakým způsobem recykluje; a to Bob Dylan na téhle desce zhusta dělá.
Výklad samozřejmě vede i přes Chaplinův slavný film. Herec byl vždycky Dylanův velký hrdina. Už Blonde On Blonde je svou hořkosladkou polohou outsidera v lásce i v životě dílo vysloveně chaplinovské. A album Modern Times se svou pohodou a zároveň svým smutkem, jenž drtí osamělého poutníka životem, nemá k soucitné postavičce s knírkem a buřinkou daleko.
Princip Dylanovy poetiky přitom zůstává stejný jako u všech předchozích desek - těkavá fantazie. Nejlépe je to znát na Nettie Moore, původně americké lidové písni o dívce, která byla před očima svého milého prodána do otroctví. Jen první verš je totožný s původním songem. Dylanova fantazie se pak rozlévá do nekonečna, k vlastním sebetrýznivým výčitkám: "Mám zaplatit za hromadu hříchů a nemám čas se skrýt."
Proud vědomí ho vede až k parafrázím veršů ze starých blues Roberta Johnsona a W.C.Handyho. Jestli něco spojuje všechna Dylanova alba (včetně nekonečného, už mnoho let probíhajícího koncertního turné), je to právě zmíněná role poutníka nebo tuláka.
I tady je černošská i bělošská tulácká tvář silně přítomna, dokonce i v mnohem soustředěnějších milostných písních jako Spirit On The Water, When The Deal Goes Down nebo Beyond The Horizon. Mimochodem, velmi krásných. A jsou to vůbec milostné písně? "Svět se točí dál a my žijeme a umíráme a nevíme proč," zpívá v country inspirovaném valčíčku When The Deal Goes Down, když slibuje své lásce, že u ní bude stát "až úmluva skončí".
Minimálně pět skladeb představuje variace na klasická bluesová témata, a to nejen vypůjčenou nebo derivovanou melodickou linkou, ale i celými citacemi z textu. Každého to samozřejmě napadne hned u třetí skladby Rollin´ And Tumblin´, která je odvozena ze stejnojmenné skladby, kterou si přinesl z rodného Clarksdale v mississippské deltě Muddy Waters.
Variantu bluesového tradicionálu The Levee´s Gonna Break známe dokonce z provedení Led Zeppelin, kořeny ze starých skladeb najdeme i v závěrečné devítiminutovce Ain´t Talkin´, v Someday Baby a v už zmíněné Nettie Moore.
Doprovod na Modern Times zní, jako kdyby jamovala parta muzikantů, která je lehce nad jazzem, blues i folkem; jako hudebníci, co se živí interpretací hudby 20. a 30. let. Beyond The Horizon by mohl klidně hrát i Originální Pražský Synkopický Orchestr nebo Norah Jonesová. Není tak spontánní jako u nedávné Springsteenovy desky o Pete Seegerovi, ale šlape si to jako v nějaké pozdně noční show.
S Dylanem tu u kytary, tu u piána, bicí jen se štětkami a s dostatkem místa pro to, aby si oba kytaristé zasólovali. Na úvodní Thunder On The Mountain si to v mezihrách mezi slokami užívají opravdu s chutí. Návrat k občas použitým houslím neznamená zvuk z Desire, jsou velmi decentní a skoro stále skryté vzadu.
Sečteno a podtrženo se Dylanovi povedla krásná deska. Většina jeho nahrávek je v něčem krásná, ale tahle je i libozvučná - a jestli někomu připomene snění starého, životem unaveného tuláka, vyhřívajícího se na posledních teplých slunečních paprscích, je to asi to pravé, co autor zamýšlel.
Ale pozor, aby všechno nebylo nakonec jinak. Každé Dylanovo album dostává pod úhlem pohledu té následující úplně nový význam.
Bob Dylan: Modern Times. CD, 62 minut, vydala firma Sony-BMG, 2006.
