Recenze - Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. V případě intimních kytarových obrazců Kings of Convenience sice od poslední desky uplynulo pět let, ale hudba norské dvojice jakoby natruc času a prostoru, trendům i očekávání zůstává stoicky klidná, neměnná, zatímco svět plyne s fatální samozřejmostí dál.
Skalní fanoušci dostanou, co chtějí: další várku nekompromisně krásného smutnění, které se vzpírá destruktivní sebelítosti a spíš povznáší do stavu jemně útrpné euforie. Potud vše v pořádku. Kdo ale touží prožít tuto krásně komplikovanou emoci ve víc než jednom výrazu, po pár skladbách se začne ztrácet.
KOC jsou skvělí v jedné poloze, jakoby se i na třetí desce báli vykročit z vyvedeného, ale časem stále předvídatelnějšího vzorce - je pořád působivý, nicméně jeho striktnost jakoby zadusila veškerý život.
Barvitý svět asketických aranží
Jestli popírají tvrzení, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, úsloví o tom, že opakovaný vtip přestává být vtipem, naplňují bohužel lépe. Skladbu po skladbě, sloku po sloce, refrén po refrénu, těžko se jim upírá zručnost a kultivovanost. Jejich zakuklené, introvertně ponořené balady jsou velmi vyvedené. V kontextu bezmála 45 minut trvající desky se ale kouzlo mění v prokletí.
První čtvrtina plyne přirozeně, rozverná Mrs Cold musí vzít za srdce každého fanouška; je to čirá esence jejich světa. V Boat Behind smyčce dodávají melancholický patos 30. let a hned v úvodní 24-25 KOC znovu dokazují, jak barvitý svět lze vykreslit přes asketické aranže.
Vryjí se tyto kultivované folkové obrazce do hlavy proto, že zbytek desky je slabší? Anebo je to tím, že na prostoru třinácti skladeb logicky nelze udržet pozornost, tempo ani gradaci, pakliže používáme stále jeden model? V půlce alba začne hudba protékat mezi prsty - a není to nutně proto, že by s přibývající stopáží ubývalo kvality.
I při nejupřímnější snaze se těžko ubránit pocitu, že kapela v druhé části alba ztrácí schopnost sdělit po x-té to samé. Pozornost se rozmělňuje, ochota vnímat odstíny hlasů, rytmické změny v akustickém brnkání nebo se nechat unést strojově repetitivními motivy klesá.
Kdyby album otevírala závěrečná Scars on Land, kdejaký recenzent by ji pasoval na jeden z vrcholů desky. Nervním blues podbarvená balada je skvělým příkladem bravurního skladatelského minimalismu, ale když jí předchází dvanáct skladeb, účinnost klesá k nule.
Smrt klasického formátu
Jakoby KOC běželi proti trendu, který hlásá: vyber z desky pár skladeb, které tě chytnou na první poslech, a za pár korun si je stáhni. Jakkoliv se jejich sofistikovanost a intimita této dekonstrukci tradiční LP (tedy dnes CD) platformy vzpírá, albem Declaration of Dependence snad paradoxně chtěli smrt klasického formátu uspíšit.
Zároveň ale nepřímo přinášejí argument, proč je stále živý: je velká výzva. Není jen tak umět výsledný tvar tak, odrážel vyvážený souhrn dílčích kvalit. A nezdar KOC dokazuje i to, že je to dodnes provokující forma; že utáhnout hudebně i dramaturgicky plnohodnotnou desku není samozřejmostí ani u tak zručných hudebníků, jakými jsou Erlend Øye a Eirik Glambek Bøe.
A není to jen v rámci recenzovaného alba, ale celé "nevyprovokovatelně netečné" diskografie. Novinka je přijímána jako dobré, ale v kontextu dosavadní tvorby spíše slabší album. Přitom není o nic horší ani lepší než předchůdce Riot on an Empty Street.
Schopnost vidět svou tvorbu v odstupu, umět dávkovat motivy a nápady tak, aby se navzájem nepřebíjely, ale měly dost času rezonovat a pomáhaly si gradovat, i to je jedním z ukazatelů vyspělosti.
V tomto smyslu jsou KOC skoro jako roboti; nejsou schopni nahlédnout, že právě formální netečnost ubírá jejich jinak skvělé hudbě na působivosti. Ne nadarmo jedno z divadelnických pravidel tvrdí: nejlepší fóry je třeba proložit drobnějšími vtípky, aby ty velké pak byly o to větší.
Kings of Convenience: Declaration of Dependence. Astralwerks/EMI, 2009.
