Recenze - Těžko podezírat Norah Jones z trendy veletoče. Fakt, že kytary jsou v kurzu, je pro kultivovanou jazzovou zpěvačku irelevantní.
V jejím světě kytary nikdy z módy neodešly ani do ní nepřišly; vždycky tu byly. Ostatně sama se nechala v rozhovoru pro deník Metro slyšet, že spíše než u piána raději skládala s kytarou v ruce.
Když v roce 2002 vydala debut Come Away With Me, který se po sedminásobné nadílce Grammy stal jednou z nejprodávanějších desek roku (dodnes dvacet milionů kopií), bylo její překvapení a zmatek uvěřitelné a přirozené.
Dávala rozhovory, ve kterých se vysmívala způsobům, jak z ní marketingoví mágové na fotkách dělají jinou bytost, nebo popisovala, jak jí dalo práci, aby zarazila plány na taneční remixy svých klavírních jazzy-bluesových balad.
"Mělo to být něco jako You Know Why - Why - Why - duc-duc-duc - whyyyy," smála se trochu vyděšeně tehdy dvaadvacetiletá zpěvačka, která pár měsíců před tím vyhrávala po manhattanských barech.
Že se ale sama snaží najít nový výraz a směr, je patrné už řadu let. Ať je to spolupráce s Mikem Pattonem v rámci projektu Peeping Tom - "Nepoznali byste ji, je z ní vyšinutý vamp; a něco vám povím, je to pekelně sexy," tvrdil Patton - nebo svérázný indie-rockový projekt El Madmo, který nabídl křehkou pianistku v bílé paruce a síťovaných punčochách, jak hlaholí kytarové odrhovačky.
Hledání nového výrazu nese i její hlavní úvazek na dva roky staré Not Too Late. Po smrti Arifa Mardina se rozhodla, že produkci přenechá svému tehdejšímu partnerovi, basáku Lee Alexandrovi. Také se poprvé autorsky podílela na všech skladbách.
Výsledkem bylo o poznání temnější, introspektivnější album. Stále velmi slušné, ale také dosud nejrozpačitěji a protikladně přijaté.
Jedni jí vyčítali, že příliš tlačí na pilu, jiní poukazovali na to, že při hledání nového já trpí zbytečným ostychem, který přinesl nemastný neslaný výsledek. Novinka The Fall dává s odstupem za pravdu vlastně oběma táborům.
I díky skvělé a citlivé práci producenta Jacquirea Kinga (Modest Mouse, Kings of Leon, ale i Tom Waits) se podařila zhmotnit její touha po novém směřování. Ještě výrazněji než na Not Too Late - přitom těžko říct, že by byla urputná nebo se zalekla na půli cesty.
Jednou jsou symptomy nového směřování čitelnější: úvodní Chasing Pirates nebo Even Though jsou na první poslech jiné, než jsou fanoušci zvyklí - nejsou zatěžkané povznášející tragikou, která na blues přirozeně ulpívá.
Pakliže se dřív mluvilo o ladném spojení lehkosti popu se sofistikovanou zasmušilostí blues a jazzu, tak na The Fall se hned v několika skladbách pouští do výsostně popových vod.
Young Blood nebo už zmínění Chasing Pirates, to je lehká, až bezstarostná Norah Jones: neposedně se vrtící bicí dokreslují velmi úsporné, srozumitelné, přitom nikterak hloupé aranže. Tady zpěvačka vstupuje do hájemství Tori Amos, Fionny Apple, Imogenne Heap nebo s trochou představivosti i Reginy Spektor.
Jindy jsou změny cítit spíše v detailech a po několikanásobném poslechu. Light As A Feather podkresluje nervózně se kroutící, spodními proudy se deroucí kytarová disonance. Křehká, přitom kompaktní Waiting si vystačí s několika přes sebe brnkajícími kytarami, rytmus tepe tušeně mezi tóny.
Asi nejdál se pouští v It's Gona Be. Ostrá, ztěžka položená kytara opisuje rock´n´rollové figury, nové melodické a rytmické polohy dodávají povědomě zastřenému hlasu zcela jiné valéry. Je tu stále cítit sofistikované bluesové soustředění, ale dochucené o ironický cynismus nově objevené indie rockerky.
I když Norah nasadí přesvědčivý rock'n'rolový drive, přesto stále z její hudby dýchá touha po víkendu lenivě proleženém v peřinách. A právě to dodává The Fall na elektrizujícím pnutí. Napětí, které křesala ze svých sladko-smutných bluesových tvarů, posouvá do dalších výrazů, aniž cokoliv tratí - naopak.
Na The Fall ale nejde jen o hledání. Country období z alba Feels Like Home si připomene v You've Ruined Me nebo rozverném, psychedelií šmrnclém songu Tell Mama Tour.
Patřičně melancholická Back To Manhattan zase připomene rozvážně plynoucí klavírní blues z dob debutu. Kávou provoněný a kavárenským ruchem prosluněný zážitek přitom dokázala Norah a její tým přenést do skoro až rockujícího světa.
Jemnost, plachost a neuchopitelnost intimity, které definovaly svět prvních desek, jako zázrakem zůstávají, i když se Norah přehoupla do nových souvislostí.
The Fall stejně jako starší alba vyžaduje od posluchačů pozornost. Tentokrát ale jde naproti i těm, kteří potřebují pomocnou ruku v podobě pestřejšího zvukového rejstříku a popovějších popěvků.
Kariéru Norah Jones má smysl sledovat už nejen pro dávné úspěchy, ale i další tušené vrcholy.
Norah Jones: The Fall. CD, 65 minut. Vydala firma, Blue Note/EMI, 2009.
