Co čekat od alba, která se jmenuje Volk a na obalu jsou zobrazeny ovce - když německy je Volk národ, slovinsky vlk.
Co si myslet o kapele, která nedávno na přímou otázku, zda jsou fašisté, odpověděla: "My jsme fašisté natolik, nakolik byl Hitler malíř". A co o jejich tvrzení, že nejzprofanovanějším popem jsou státní hymny a že novou deskou chtějí naznačit základní podstatu spojování národů.
Laibach jsou pořád tvrdý oříšek pro všechny, kdo se pokoušejí jejich provokativní tvorbu vykládat. Žádná interpretace neobsáhne úplně všechny rozměry. S vykládáním o nastavování zrcadel mnohorozměrné moderní společnosti se daleko nedostanete; a je to příliš jednostranné.
Vedoucí kapely Ivan Novak to řekl autorovi recenze před několika roky výstižně: "Nedívejte se na totalitní systémy úplně negativně. Je to součást vývoje lidstva. I ony přinášejí určité poznatky a zkušenosti, které člověka ve svém konečném efektu obohacují."
Album Volk, které kapela naživo představí 13. prosince i v Praze, je bizarní reinterpretací třinácti státních hymen. Čtrnáctou skladbou je jako dechovkový pochod z 30. let znějící imaginární hymna Neue Slovenische Kunst, slovinského uměleckého hnutí, z něhož Laibach před zhruba pětadvaceti lety povstali.
Kapela hraje hymny velmi liberálním způsobem, jako organizovanou kakofonii konkrétních a elektrofonických zvuků a syntetických perkusí, z níž se tu a tam vynoří známá melodie a text. Přes písně jde temným hlasem ze záhrobí nabubřelý komentář v angličtině specifikující "národní nebo státní vlastnosti".
Tohle ovšem není v tvorbě Laibach ničím novým. Před osmnácti lety na základě skoro stejné koncepce dekonstruovala lublaňská skupina k nepoznání slavné album Beatles Let It Be.
AVolk se tomuto kdysi obdivovanému dílu formálně blíží až příliš. I když Laibach odjakživa nadsazují koncepci nad realizaci, z hlediska hudebního je nové album zklamáním. Místy se sice objevují zajímavé momenty - třeba dětský sbor místo očekávaných Alexandrovců a kosmické thereminové sólo v ruské hymně nebo jamajskou dub music ovlivněný základ britské hymny. Ale takových nápadů je tentokrát jen hrstka.
Oproti totální elektrofonické kakofonii se nicméně mezi brutálním ničením původních tvarů objevují i momenty překvapivé krásy. Právě zmíněný theremin, jakoby Čajkovského klavírní sólo v rozsáhlé japonské hymně nebo skoro soulové zpracování melodie Hej Slované, jež je slovinskou hymnou.
Také spojení thereminu a varhan s kostelním sborem vedeným školeným sopránem v případě Vatikánu zní velmi libozvučně. Kontrast těchto křehkých chvil s industriálním hlukem vytváří asi nejsilnější emoci, kterou na desce najdeme.
I když bylo proti předchozímu albu Wat hodně výhrad, působilo moderněji a aktuálněji než Volk. Tahle deska - včetně zmíněné podoby s druhdy revoluční variací na Let It Be - se až příliš vrací do poloviny 80. let, kdy Laibach spolu s dalšími evropskými soubory vytvářeli první vlnu industriálního umění.
Zatímco Einstürzende Neubauten a další dosud existující generační druhové se neustále vyvíjejí, slovinští avantgardisté zůstávají hudebně zakopáni na stále stejných pozicích - což potvrzuje i řada reedic nahrávek z 80. let, které si kapela v posledních deseti letech sama vydala.
Jejich nová deska je díky náznakům známých melodií až překvapivě poslouchatelná, ale před méně otrlou návštěvou se dá pořád hrát jedině tehdy, když ji chcete vypudit.
Laibach: Volk. CD, 59 minut, vydala firma EMI, 2006.
