Rozhovor - Ambiciózní rudolfínská výstava Decadence Now! má i velký doprovodný program a k němu patří nové album zpěvačky a herečky Moniky Načevy nazvané The Sick Rose. Natočila ho ve spolupráci s anglickým hudebníkem Timem Wrightem a zpracovává na něm básně českých i anglických básníků s tématem dekadence.
Zatímco veterán britské klubové hudby zkomponoval dráždivé zvukové stěny plné abstraktních textur, Načeva do nich napůl zpívá a napůl recituje básně od Antonína Sovy až po Williama Blakea. Desku nyní společně představují na dvou vystoupeních - po středeční brněnské Flédě je v pátek čeká smíchovská Meetfactory.
Monika Načeva patří k nejoriginálnějším vokalistkám domácí populární hudby. Známá jako šansoniérka a protagonistka Divadla Sklep se v polovině 90. let představila také jako skvělá interpretka písní na motivy básní Jáchyma Topola (deska Možnosti tu sou…).
Už druhé album Nebe je rudý z roku 1996 ale bylo ve znamení příklonu k experimentům s taneční hudbou, které pak pokračují na nahrávkách Mimoid, Fontanela nebo Mami. „Hudba pro mě nikdy nebyla jen noty," říká zpěvačka, která vystupuje i s Michalem Pavlíčkem.
Nové album The Sick Rose je úzce svázané s výstavou Decadence Now! Jak vznikl nápad spojit desku s velkým projektem, který má i několik satelitních výstav?
Vloni jsem doprovázela do Bruselu výstavu Dekadence - České země 1880-1914 s písní La Décadanse od Serge Gainsbourga. Zpracovala jsem ji s výtvarníkem Davidem Cajthamlem na popud kurátora téhle expozice Otto M. Urbana. Když pak vznikala opět pod jeho vedením výstava Decadence Now!, byla jsem oslovená, abych udělala něco podobného. Tentokrát jsem nabídla celou desku…)
Čím tě téma oslovilo? Básně z alba jsou vesměs staré přes sto let - tedy z období, se kterým kurátor dnešní dekadenty porovnává.
Tehdy v Bruselu jsem zpívala mezi obrazy z výstavy a byl to silný inspirativní zážitek. V hlavě se mi zrodil nápad, že by nové texty měly být z téhle doby. Studovala jsem půl roku v Klementinu u lampičky. Začala jsem Karlem Hlaváčkem a Antonínem Sovou, až jsem objevila zapomenutou básnířku Irmu Geisslovou. Většinou jsem si z jejich tvorby vybrala přírodní lyriku, v níž je dekadentní téma vždycky nějak svázané s přírodou. Spojujícím tématem básní je lidský strach, samota, neznámo a noc, ve které přemýšlíme jinak než ve dne.
Jsou písně použité i v rámci výstavy?
Deska je braná jako jeden z mnoha doprovodných pořadů. S Timem jsem ukázkou z nových songů zahajovala vernisáž, v Rudolfinu teď během výstavy v jedné místnosti běží pořád dokola kompakt The Sick Rose.
Deska se jmenuje podle skladby od Williama Blakea.
Název i text básně mi přišel nejvýstižnější pro téma celé desky...
Vznikaly Wrightovy kompozice přímo na motivy básní?
Vždycky, když připravuju desku, tak první, s čím začnu, jsou texty. Už ta slova jsou pro mě hudbou, což je asi tím, že básně mají svůj rytmus a skrývají v sobě melodie, které mě přivedou k stylu celé nahrávky. Když jsem měla texty, tak jsem oslovila Tima, a s manželem, který je Angličan, jsme začali pracovat na překladu básní. Timovi jsem posílala přes internet kusy textů a on zase zpět části svých tracků. Pak jsem za ním jela do Yorku s básněmi; a tam jsme desku dodělali a natočili.
Tim už s tebou spolupracoval na desce Mami. Jak jste se vlastně potkali?
Já ho poslouchám už delší dobu, tak jsem ho oslovila ke spolupráci na Mami - jeho beaty tam vynikají, pořád v nich můžu slyšet něco jiného. A teď jsem chtěla spolupráci ještě rozvinout. Tim bere hudbu vážně, studuje už dlouho zvuk a jeho možnosti. Je taky matematik a fyzik a je schopen připravit si vlastní hudební software. Možná právě tím, že jsme spojili jeho exaktní vzdělání, můj emocionální přístup a silné básně, vzniklo pro mě něco nového.
Část desky je nazpívaná v angličtině, natáčela jsi ji s Angličanem, není to třeba šance jak prorazit i mimo Česko?
Na desce je pořád víc skladeb v češtině - a to je pro posluchače venku problém. Ale já jsem paličatá, musím myslet na celek a už tolik nemyslím na úspěch. Uvidíme, třeba se to podaří. Nikam nespěchám.
K desce jedete miniturné. Jak vypadá koncertní provedení skladeb?
Tim naživo mixuje a ještě částečně dopracovává hudbu - a taky efektuje můj zpěv. Máme domluvená místa na improvizace, jinak základ zůstává stejný. Režisér Marek Škarpa připravil film, který navazuje na přírodní poetiku básní. Někdy jen běží a nemusí korespondovat s hudbou, jindy samply z filmu míchá VJka Syma.
The Sick Rose je hodně náladová hudba. Budou na ni lidi tancovat?
Já dokážu tancovat na cokoliv - mám ráda skladby s pomalými tempy. Hudba je pro mě něco jako lodička, na kterou nastoupím, pak se nechám vést, a když skončí, tak vystoupím. Na křest jsme pozvali jako support audio/video projekt TheoBurt a Tim Wright - Bastard Structures. Chci, aby byl večer od začátku intenzivní.
Jak ses vůbec dostala k elektronické hudbě od divadla, šansonů a rocku?
Kdysi jsem navštívila pár menších techno parties pořádaných soundsystémy jako Technical Support. Byla to pro mě tehdy úplně nová a zajímavá zkušenost. Jeden z největších zážitků mám s anglickým soundsystémem Spiral Tribe, kteří vystoupili v Roxy. Hráli strašně rychlou muziku, používali stroboskop a velké ohně. Byl to hodně extremní zážitek, člověk má v tom okamžiku dvě možnosti - buď před neznámým utéct, nebo nemít strach a jít do toho se všemi smysly a vytěžit z neznámého něco zajímavého. Vybrala jsem si druhou možnost a vytěžila!
Cítila jsem, že techno je míchání zvuků města; zvuků, které znějí kolem nás, které známe, a také feedbacku toho všeho, co neznáme. A to neznámé mě začalo zajímat. Když jsem pak třeba jela vlakem, začala jsem poslouchat koleje nebo hlasová znamení v tramvaji. Pro mě nikdy nebyla hudba jenom noty; ty ani neznám a stejně tak neumím hrát na žádný klasický nástroj. Hudba je něco víc. Proto nemám problém s Timem Wrightem a druhý den s Michalem Pavlíčkem - se kterým hrajeme se španělkou i některé skladby z elektronické desky Mimoid.
Do jaké míry je to, co děláš v hudbě, pořád kompatibilní s estetikou Divadla Sklep?¨
V divadle Sklep hraju... je to lehké a zábavné. Muzika je pro mě vážná věc...hardwork!
Se Sklepáky ještě hraješ v inscenaci Piš, Kafka, Piš. Jeden z jeho dopisů je zpracovaný i na desce.
Piš, Kafka, piš je kolážové představení čtyř lidí s divadla Sklep, kteří mají v oblibě Franze Kafku. Já miluju Kafkův deník a jeho dopisy, nejvíc Mileně Jesenské. Ten, který jsem z této korespondence zpracovala, zpívám na desce a zní i v představení. Kafka ho psal blízko smrti, slova v něm byla jednoduchá, ale velmi silná.
Kromě Kafky a dekadentních básníků jsou na albu i skladby Tančíš sám života tanec na motiv tradičního popěvku nebo jazzová klasika Gloomy Sunday.
Tu první mně našla kamarádka Peru v Herbáři magických rostlin. Je to popěvek ženských při draní lnu. Udělala jsem si z něj takový výcuc. Gloomy Sunday byla první jasná skladba pro novou desku, vybral ji kurátor Otto - stejně jako Gainsbourghovu píseň u předchozí výstavy. S tou písní je spjata pověst, že je to píseň sebevrahů, protože její skladatel tragicky zemřel.
Když jsem hledala její text, zjistila jsem, že jsou dva prameny. Do té verze, kterou zpívá Billy Holiday, její textař vložil optimistický konec. Věrnou verzi s tragickým koncem, kterou jsem chtěla zpívat, jsem našla až u Diamandy Galas. Billy Holiday prý změnila konec kvůli tomu, že rádiím přišla moc ponurá. Diamonda Galas k tomu řekla, že takhle vznikla pop music…
