Recenze - Pro Muse bylo vždycky všechno málo a s každou další deskou jsou ochotnější si to otevřeněji připustit. Mimozemskému westernu Knights of Cydonia z předchozí Black Holes and Revelations trvalo dvě instrumentální minuty, než se Matt Bellamy rozhodl otevřít pusu; nyní přicházejí Muse s albem, které uzavírá třinácti minutový opus Exogenesis: Symphony.
Napřeháněli se tolik, že už není kam dál přehánět. Páté album v diskografii britského tria - The Resistance - je jako orbitální stanice navržená Berninim, Svatopetrské náměstí vystřelené do vesmíru v 3D animaci.
Deska vznikala ve studiu Belini na březích italského jezera Como, jsou tu tympány, čtyřicetičlenný symfonický orchestr, citace Saint-Saënse a Chopina, výchovně-vzdělávací koncert vážné hudby pro středoškoláky, klarinetová mezihra, zpěv ve francouzštině, k tomu bombastické kytary a Bellamyho vokál jako kdyby vycházel z La Scaly - a přitom, což je nevysvětlitelný zázrak, nemůžete říct, že by to kdykoli znělo trapně.
Muse jsou totiž pompa bez jakékoli dodatečné stylizace. Stále je znát, že jejich zvukové baroko má kořeny pořád zapuštěné v britpopu někde kolem období The Bends od Radiohead. Nejsou typ hudebníků - ačkoli tak jejich alba zní - typu Ultravox nebo Queen, u nichž image a tvorba splynuly v jeden komplexní celek.
U Muse je jasně daná hranice, která vede mezi architekty a jejich stavbou. Nejlépe to dokumentují záznamy z koncertů - včetně DVD z Wembley HAARP - kdy se hudební přepjatost rodí z naprosto civilních kulis. Sice by s přehledem unesly maskaru, boa a glam rockové propriety, jenže Matt Bellamy není Marc Bolan ale pouze týpek, co nosí kalhoty s kšandama.
Když bubeník Dom Howard tvrdí, že se při nahrávání většiny materiálu pro The Resistance popadali smíchy za břicha, není důvod mu nevěřit. Muse se již od debutu Showbiz v teatralitě angažovali pouze hráčským mistrovstvím, ale nikdy ne osobností.
Vlastně díky tomu, že důsledně staví na odiv jen to, co „umí", a ne to, co „jsou", se jim podařilo udržet se tak dlouho mezi top populárními britskými kapelami. Nemají žádný převlek, existují jen na pódiu, jen při poslechu líbivého sloganu „Love is our Resistance", a netáhnou svoje logo vytetované do kůže civilním životem jako třeba Marilyn Manson.
Stejně nenápadným stylem startuje i novinka The Resistance, která vás v třech úvodních tracích utahuje na střízlivě kytarové variace Goldfrapp nebo Depeche Mode. Ale to jen do okamžiku, než dorazíte k centrální esenci národních hymen United States of Eurasia/Collateral Damage; pak už se vezete, je tu Bohemian Rhapsody, Abba, Chopin, Mustapha Ibrahim i Orwell.
Z hlediska Muse tu nenajdete nic nového: zdánlivě pomýlené kombinace, velikášství a operně melodický talent s rukou na napumpovaném hrudníku spolu s možností vyřvat se jak na fotbale, jen to kapela ještě víc přitahuje za vlasy a rve i s kořínky.
Ale přitom se stále nehodí říct slovo „kýč" - tak jako se vám to nechce prohlásit o lední revue, mažoretkách nebo šantánu. Spíš je to komplexní zábava na pomezí kultury, gymnastiky, odreagování, sportu a sexu. A Muse jsou v tomhle teritoriu zdatní jak ruští cirkusáci.
Muse: The Resistance. CD, 54 minut. Vydala firma Warner Bros, 2009.
