Moimir Papalescu: Vášeň je dnes módní víc než kdy jindy

Michal Pařízek
30. 3. 2009 10:30
The Stylists s Tonyou Graves jsou elektro-soul-funky
Foto: Zdeněk Daněk

Rozhovor - Pionýr elektronické hudby Moimir Papalescu,  který naposledy rozvířil prach české scény s nekompromisním tělesem The Nihilists, už před časem ohlásil další dva projekty, Die Alten Maschinen a The Stylists.

V obou účinkuje Petr Venkrbec, v posledních letech Moimirův věrný souputník.  V sestavě Die Alten Maschinen nalezneme i Gerarda V. Casale, člena legendárních sci-fi kýčařů Devo; debutový singl vyšel na sklonku roku 2008, album se připravuje na podzim.

Zato debut The Stylists nazvaný Passion is A Fashion je už na světě a publikum určitě překvapí. Moimirovy elektrohrátky tady spolupracují s jedním z největších hlasů české scény,  zpěvačkou Tonyou Graves. Jako setkání Kraftwerk s Donnou Summer; mluvíme tu o soul elektro nebo elektro-soul-funky?

Poslechněte si ukázky z desky na MySpace kapely zde

Debutové album The Stylists je tedy na světě. Spokojenost?
Tohle album nám dalo pořádně zabrat. Normálně bych to vzdal na začátku; nesnáším, když něco nejde hladce. Ale jsem rád, že jsme vydrželi.  Výsledkem je album, které mám nakonec právě díky těm vypjatým emocím hodně rád.

Foto: Radeq Brousil

Nejdřív nebylo jednoduché najít společnou řeč.  S Petrem Venkrbcem, kamarádem už od základky, si po hudební stránce si většinou rozumíme, ale tentokrát mezi námi panovaly v jednu chvíli hodně napjaté vztahy - poněkolikáté jsem mu vracel jeho party, ale zároveň jsem mu nedokázal vysvětlit svoje požadavky. My jsme byli doposud zvyklí pracovat spíše intuitivně a impulzivně. A tentokrát bylo potřeba si některé věci předem zdůvodnit.

Do toho ještě přišlo Tonyino těhotenství. Nemohli jsme natáčet v mém pardubickém studiu, museli jsme najít dobré místo v Praze. Nakonec nám hodně pomohl Amák, u něj v Golden Digital jsme dotáčeli vokály ke třem skladbám, když už Tonya byla skoro v posledním měsíci. Ale nakonec to bylo k něčemu dobré. Album vychází se zpožděním, ovšem podle našich představ.

Jak vlastně začala spolupráce s Tonyou Graves, kdo udělal první krok? Přece jen to může být pro dost lidí překvapivá kombinace.
Projekt The Stylists se v mé hlavě zrodil ještě během fungování The Nihilists. Název měl evokovat rozdílné zaměření  - přeneseně řečeno, mezi nihilistou a stylistou je rozdíl skutečně značný. Původně jsme s Petrem chtěli vytvořit album, na kterém by každou skladbu nazpíval někdo jiný. Kdo by předem určil styl nahrávky a byl tak výrazným spolutvůrcem.

Foto: Radeq Brousil

Oslovili jsme pár přátel:  účast přislíbili Sasha Goldmann z Lola Angst, newyorský producent Soviet, Kay ze Sunshine, italská zpěvačka Tying Tiffany nebo Cherie z Warren Suicide. Jednou z prvních, se kterými jsme začali, byla právě Tonya. Vyzkoušeli jsme tehdy nový postup, nechali ji zpívat do rytmu tvořeného jen bubny; šlo o skladbu The Symbol.

Výsledek byl natolik sugestivní, že jsme zkusili i další věc. I ta dopadla výborně, a tak jsme logicky a shodou okolností -  když jsme se v té době s Petrem rozhodli rozpustit Nihilisty - požádali Tonyu, jestli by nenatočila celé album.

Jaké jsou inspirační zdroje The Stylists? Osobně tam hodně cítím Grace Jones. A samozřejmě také hodně filmovou náladu, ta provází snad všechny tvoje projekty.
Filmovou náladu? Vlastně máš pravdu, několik lidí mi už říkalo, že některé skladby The Stylists jsou takové bondovky. Když jsme začali nahrávat, neměli jsme konkrétní představy. Zkrátka jsme tvořili a výsledkem je symbióza mých a Petrových postupů, která se spojuje s Tonyinou hlasovou dispozicí. Ta je myslím nejen na zdejší poměry ojedinělá.

Foto: Radeq Brousil

Postupem času jsme se samozřejmě dostali i na to, co nás v hudbě spojuje a na čem se shodneme. A odhadl jsi to dobře, že je to například právě Grace Jones, podobně jako Yazoo. Tady je ta symbióza syntezátorové hudby s výrazným vokálem dost podobná.

Z alba Passion Is A Fashion je hodně cítit také soul, snad i funky, se kterými by tě asi nikdo moc nespojoval. Je to Tonyina zásluha?
Já se nebráním téměř žádnému stylu. Baví mě zkoušet, jestli se dokážu posunout někam jinam. Nezapomeň taky, že jednu dobu jsme se Samirem Hauserem dělali disko a dali vlastně základ tomu, z čeho vzešel Bruno Ferrari. Ale zpátky k Stylists - samozřejmě, že když máš v kapele zpěvačku formátu Tonyi a hudebníka s feelingem, jako má Petr Venkrbec, je to i jejich zásluha. A výhoda, protože si můžeš dovolit do toho jít naplno. Mě navíc baví kombinovat prvky, které tu v Čechách ještě skoro nikdo spojovat nezkoušel.

Hodně populární jsou teď indie-taneční spolky jako Gang Gang Dance nebo Telepathe. Vůbec tahle scéna hlavně v NY bují. Sleduješ ji?

Foto: Radeq Brousil

Abych pravdu řekl, tahle jména slyším od tebe poprvé. Ale našel jsem si je na My Space a můžu říct, že je to vážně skvělá muzika. Mně se newyorská taneční scéna vždycky hodně líbila, mám hodně rád třeba Hercules and Love Affair, pořád mě berou Fischerspooner, taky všechno kolem labelu DFA. Hodně mě kdysi zaujala brooklynská parta Metro Area.

Je to fajn, je to o energii a o zábavě. Je tam znát nadhled a nechybí tam humor. Jo, tyhle taneční ingredience jsem vždycky rád implantoval i do Nihilists. Měli jsme - myslím - pár dobrejch tanečních tracků. Škoda, že ne všichni v kapele to tak ke konci chtěli. Takže to vše logicky a v daleko větší míře obsahují The Stylists.

Jak se zpětně díváš na rozpad The Nihilists? Myslíš, že se The Stylists mohou stát stejně populární, jako ve své době byli oni?  A sleduješ bývalé spoluhráče v kapele Kill The Dandies!?
Byl to z mého pohledu nezbytný krok, naše vztahy byly v troskách. Skončili jsme navíc v pravou chvíli, na samém vrcholu. Že mi tahle kapela občas chybí, je druhá věc. The Stylists stejně jako Nihilists nemají ambice, prostě tu jsou a čas ukáže. Kill The Dandies! nesleduju, ale vím o nich. Každopádně jim teď přeju jen to dobré.

Foto: Radeq Brousil

Nakolik je podle tebe vášeň módní? A naopak - patří móda mezi tvé vášně? Je hudba víc módou nebo vášní?

Vášeň je dnes zcela určitě módní více než kdykoliv předtím. Znamená to, že v daleko větší míře se mnoha lidem daří předstírat city a čím je společnost více oblbnutá médii, tím více se daří realizovat jakousi podivnou hru na vášeň. Všude je plno silikonu, ubohého nudného porna - a to všechno se docela dobře daří prodávat a pak také samozřejmě vydávat za opravdovou vášeň. Část lidí tomu věří a na opravdové city už moc místa nezbývá. Sám jsem s tím měl jednu dobu problém.

No a to podobné se děje v hudbě - možná i proto tu dnes není skoro žádná autorita, žádná nová veličina typu Sex Pistols nebo Joy Division. Sice v poslední době vzniklo mnoho skvělých projektů, ale lidé jsou tak otupělí, že dlouho nevydrží v centru jejich zájmu. Opravdové city je už nebaví. I proto už móda mezi moje vášně nepatří. Mám ji ale rád, hlavně tu klasickou. Rozhodně to tedy neznamená, že bych si už nikdy nepořídil pěkný nový oblek.

 

Právě se děje

Další zprávy