Michal Horáček: Někdo jezdí na Bali, já píšu texty

Michal Pavec
4. 11. 2008 11:30
Rozhovor se známým textařem o nové desce Ohrožený druh
Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Rozhovor - Zažitá představa o Michalu Horáčkovi se blíží slovům: hráč, sázkař, hazardér. Jeho největší riskem je ale možná to, že se textař, který k sobě před dvaceti lety zval stáří, nikdy nebál velkých slov.

Ať jde o teorii hry a sázky, soudcování v Česko hledá Superstar nebo patronát v Eurosongu, Horáček nikdy nejde daleko pro slovo, které někdy bývá až přemrštěně důstojné pro zábavní průmysl. Neváhá mluvit o svém novém albu Ohrožený druh a jedním dechem o řeckých eposech.

Ale to je dáno neustálým přepisováním, precizní přípravou, které věří víc než spontánnosti, a hledáním čistší formulace - což jsou principy, na jejichž základě vzniká většina jeho textů. Stejně přistupuje i k rozhovorům. 

I proto jsme se rozhodli uvést povídání s textařem, spisovatelem a hazardním hráčem ve dvou pokračováních. Mluvit bylo o čem.

Renomovaný autor - který vešel ve známost spoluprací se skladatelem Petrem Hapkou a společným albem V Penziónu Svět - přichází s novou autorskou deskou, pro níž nastřádal deset šansonových příběhů nazpívaných výhradně ženami.

Bylo to také vůbec poprvé, kdy na desce rozhodoval úplně o všem. Zadal svůj text několika skladatelům a vybíral, čí verze bude nejlepší. Stejně tak to bylo se zpěvačkami.

"Důležité bylo, že jsem jim tohle pravidlo řekl dopředu. Kdybych to udělal potom, tak bych je urazil," vysvětluje v první části rozhovoru.

S tím, jak Natálie Kocábová pojala píseň Tramtárie, měl Michal Horáček zpočátku problém. Pak si řekl, že právě takovou ji vlastně chtěl
S tím, jak Natálie Kocábová pojala píseň Tramtárie, měl Michal Horáček zpočátku problém. Pak si řekl, že právě takovou ji vlastně chtěl | Foto: Daniela Dostálková

Na Ohroženém druhu pracoval pět let a ví, že peníze, které do nazpívaných příběhů investoval, se mu nikdy nevrátí. Ale je mu to jedno: "Někdo jezdí na Bali, já si v sobě uložím dobrý pocit z písniček."

To, že jste do titulu svého nového alba vložil slova Ohrožený druh, evokuje, že máte o něco obavu. Je to něco konkrétního?

Album se jmenuje Ohrožený druh prostě proto, že se tak jmenuje jedna z písniček. Takže to klidně mohla být i Tramtárie nebo V úzkých nebo Veselo k uzoufání. Zamýšlet se mohu nad lecjakými ohroženými druhy, ale rád bych se vyhnul generalizacím. Pořádné myšlení, které hledá abstraktní pravidelnosti a smysl věcí, je něco docela jiného než obecnosti. Do přemítání o ohrožených druzích se proto, s dovolením, nebudu v rámci rozhovoru do novin pouštět.

Napadlo mě, jestli jste tím nemyslel třeba ženský šansonový hlas.

Ne. Krásných, jímavých, osobitých hlasů máme v Česku i na Slovensku hodně. Jen doufám, že některé z nich jsem našel.

Album otevírá skladba v podání nejmladší zpěvačky Natálie Kocábové a uzavírá ho Ohrožený druh té nejstarší, Věry Nerušilové. Byl to záměr?

Byl. Ty písničky album rámují. První je děvčátko, které teprve vychází na práh dospělosti, a poslední je dáma, která se ohlíží za dlouhým a bohatým příběhem. Chtěl jsem to původně udělat tak, aby se věk interpretek stupňoval v průběhu celé desky. To se mi ale úplně nepodařilo, protože najít typickou písničku pro 27letou nebo 35letou bylo nad moje síly. Takže jsem se spokojil s tím orámováním a uvnitř jsem nastolil témata, o nichž může zpívat třicetiletá stejně jako 45letá.

Psal jste, že vás původně překvapilo, jak Natálie Kocábová pojala úvodní píseň Tramtárie. Bylo to v negativním slova smyslu? A čím si vás tato slečna následně získala?

Člověk konfrontovaný s něčím nečekaným se toho spíš lekne a já v tom směru bohužel nejsem výjimkou. Natálie nemá hezkou mluvu ani přívětivý šansoniérský projev v tom smyslu, že zpívá takovou pražštinou. Možná je tam přítomná i mateřština její americké maminky. Ale po prvním úleku jsem se rychle sebral a řekl si, že je to vlastně dobře. Protože já potřebuju toho teenagera takového otlemeného, odmítajícího svět dospělých a přitom svou nadrzlostí maskujícího křehkost. Natálie v té písničce taková být má a je.

Na albu zpívá sedm žen deset smutných a zároveň noblesních písní-příběhů. Našel se mezi nimi takový, který vás po prvním poslechu dojal nebo uchvátil?

Napsal jsem asi dvacet věcí a nechal jsem je postupně zhudebňovat, takže to dojetí se muselo dostavit dřív, než se objevily na desce, než se vůbec šlo do studia. Pro mě je nejvíc strhující ta nejsyrovější podoba, kterou skladatel namlátí do piána. Třeba Jarda Svoboda nebo Petr Hapka nejsou klavíristé koncertního typu, ale lidi, kteří se umějí doprovodit na klávesy. Ale je tam emoce a to se mi líbí. A dvě písničky, které mě zaujaly hned a o kterých jsem vůbec nepřemýšlel, že bych je dával ještě někomu jinému, byly V úzkých od Petra Hapky a Ohrožený druh, který udělal Jarda Svoboda.

Foto: Sony BMG

Dával jste skladatelům hodně zabrat. Texty jste zadal několika z nich a vybral jen jednu verzi. Přistoupili na tuhle hru všichni? Často šlo o dost renomované autory.

Důležité bylo, že jsem jim tohle pravidlo řekl dopředu. Kdybych to udělal potom, urazil bych je. A to bych nechtěl, vážím si jich. Zvlášť když chápu, že z lidského hlediska je to složité. Já sám bych taky nechtěl, aby mi někdo řekl: Hele, ten text beru radši od Franty. Ale oni do toho všichni šli i za takových podmínek, smekám před nimi. Chtěl jsem, aby deska byla pestrá. A to, myslím, je. Proto jsem obětoval to, aby na ní někdo měl víc písniček za to, že jí někdo udělal nečekaně, osobitě.

Vybírat jste si mohl i mezi zpěvačkami…

Přišlo jich třeba pět a věděly, že na albu může být jen jedna. Například Lenka Dusilová nazpívala píseň Veselo k uzoufání fantasticky, ale dal jsem přednost jiné mladé dámě. Lenka má svoje fanoušky, cédéčka, turné, Anděly... Ale o Tereze Nekudové by se jako o zajímavé osobnosti nemuselo vědět snad nikdy. A protože šlo o srovnatelné výkony, dal jsem přednost jí.

Na svých deskách vůbec často dáváte přednost neokoukaným tvářím. V minulosti to byl Martin Pošta na Citové investici nebo Szidi Tóbias na Strážci plamene.

Není to ode mě dobročinnost. Na prvním místě je, aby ti lidé byli pro mou píseň ti nejlepší. A jestli je to Bocelli nebo neznámý kluk z Frýdku-Místku, to je mi jedno. Důležité je, aby měl zvláštní osobitost, která můj příběh rozvíjí nečekaným a přesvědčivým způsobem. Oni jsou vlastně dobročinní vůči mně...

Váš tradiční partner Petr Hapka zhudebnil pro Ohrožený druh pouze jednu věc. Neurazilo ho to?

Petr Hapka je klíčový spolupracovník mého života. Bez něho by moje příběhy nikdy nezněly, jak znějí. Pro mě je - i když pro řadu lidí možná ne -  tím jediným, vynikajícím a nad ostatními čnícím partnerem. Ale přesto: Abych našel větší pestrost pro své výpovědi, jsem sáhnul k jiným autorům. Já Hapkovi taky nevyčítám, že dělá filmovou hudbu. Je to ale jen takové vykročení stranou. Právě teď spolu znovu děláme naplno, začínáme připravovat album písniček z představení Kudykam.

Ohrožený druh je první deskou, kterou jste měl v podstatě kromě hudby a samotného zpěvu na starosti úplně sám. Bylo to pro vás nové? A o kolik to bylo komplikovanější?

Tohle je vlastně můj debut. První deska, kterou jsem si udělal podle svého. Já za prvé vůbec nejsem muzikant, je to ode mě vlastně drzost. Nepamatuju si, že by se nějaká deska koncipovala pod jménem textaře. Když jsem začínal, byl jsem ten poslední v řadě: Tak nám to tady, pane, nějak otextujte, tu naši skvělou věc. Nemohl jsem dělat nic jiného než pracovat s materiálem, který byl. Když třeba Jirka Zmožek složil písničku, musel se udělat takový text, aby k ní seděl. A já strašně slevoval ze svých představ, někomu jsem sloužil. Tady se to otočilo: Všichni umělci slouží textu, pomáhají mu, rozvíjejí ho.

Michal Horáček s klíčovým spolupracovníkem svého života - skladatelem Petrem Hapkou
Michal Horáček s klíčovým spolupracovníkem svého života - skladatelem Petrem Hapkou | Foto: Universal

Porovnám-li album například s vaším debutem V Penziónu Svět, výrazně ubylo špíny a zoufalosti. Je to dobou, vaším osobním vývojem?

Je to možné, jsem starší a hledám spíš menší sousta. Už nemůžu dělat písničky typu Stáří, kde přichází pan Kemr a burácí: Jsem tvoje stáří, pozvi mě dál. Snažím se chodit do menších prostorů, do menších, ale snad intenzivněji prožívaných problémů. Pak možná vyzní Ohrožený druh klidněji. Ale například písnička Všechno je, jak má být je tak strašně špinavá… Je to píseň ženy, která si čte ty Štastné Jimy, kupuje smích i pláč v sekáči a pořád křičí, že všechno je, jak má být. Čím víc řve, tím je zřejmější, že v jejím životě není vůbec nic tak, jak má být. To je tak zoufalá a smutná písnička… Myslím si, že je jedna z nejšpinavějších, které jsem kdy udělal.

Málokterý člověk u nás si může dovolit strávit prací na jednom albu pět let jako vy u Ohroženého druhu. Ceníte si té šance cizelovat své dítě do nejmenšího detailu?

Vím, že mi bylo dopřáno něco mimořádného a cítím za to neskonalý vděk. Mohu své příběhy vyprávět tak, jak je chci vyprávět - a nebrání mi v tom nic než meze vlastního talentu. Že to trvá dlouho a že to stojí hodně peněz, to je pravda. Peníze ale fakt nejsou všechno. Kdybych byl třeba Bill Gates, složil by mi Jarda Svoboda tři písničky s vědomím, že může mít na desce jenom jednu? Možná by mi řekl „Bille, tvoje texty jsou na prd, a tak si ty svý prachy nabouchej do kecek". Ale že jsem Michal Horáček, se kterým už pracoval a nejspíš se mu to líbilo, zhudebnil mi je. Nekonečně si toho cením.

Může se stát, že do Ohroženého druhu víc investujete, než nakonec vyděláte.

To se stane určitě! Ta deska se nikdy nemůže zaplatit - to by se jich muselo prodat sto tisíc. Když se ale nějaká práce dělá, málokdy se úplně ztratí. Budu mít například nakročeno pro divadelní představení Kudykam, které teď dělám: Vytipované zpěváky, nové inspirace. Jako podnikatelský záměr je Ohrožený druh předem propadák, ale já si ale říkám: Někdo jede třeba na Bali, vrátí se, a šplouchání vzdáleného moře si v sobě uloží napořád. Já si zas uložím pocit z práce na těch písních. Z toho, co si v sobě ukládáme, žijeme.

 

Právě se děje

před 41 minutami

Brazílie zahájila Copu América výhrou 3:0 nad Venezuelou

Fotbalisté Brazílie zahájili mistrovství Jižní Ameriky vítězstvím 3:0 na Venezuelou, která těsně před startem turnaje přišla kvůli pozitivním testům na koronavirus o osm hráčů. Na všech třech gólech vítězů se podílel kanonýr Paris Saint Germain Neymar, jenž sám skóroval jednou z pokutového kopu. Ve druhém utkání úvodního dne šampionátu, jehož pořádání v Brazílii v době pandemie koronaviru vzbudilo rozporuplné reakce, vyhrála Kolumbie 1:0 nad Ekvádorem.

Skóre na prázdném stadionu v metropoli Brasília otevřel v prvním poločase po Neymarově rohovém kopu Marquinhos. Útočník PSG pak ve druhém poločase zvýšil z penalty na 2:0 a v historické tabulce se přiblížil na deset gólů rekordnímu zápisu Pelého, jenž v oficiálních zápasech nastřílel za reprezentaci 77 branek. Třetí trefu přidal v závěru po Neymarově přihrávce Gabriel Barbosa.

Druhá pětičlenná skupina, v níž je hlavním favoritem Argentina, rozehraje turnaj dnes. Do čtvrtfinále Copy América postoupí čtyři nejlepší týmy z každé skupiny.

Copa América, mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale v Brazílii:

Skupina B:

Brazílie - Venezuela 3:0 (1:0)

Branky: 23. Marquinhos, 64. Neymar z pen., 89. Barbosa.

Kolumbie - Ekvádor 1:0 (1:0)

Branka: 42. Cardona.

Zdroj: ČTK
Další zprávy