Recenze - Když si názvy všech písniček z debutové desky Marka Ztraceného zadáte najednou do vyhledávače, vypadne vám jako jeden z prvních výsledků blog jisté dívenky s mottem Člověk potřebuje odběratele citu, jinak mu puká srdce.
Čili dodavatelsko-odběratelské vztahy zdánlivě v pořádku - ale ani Josefa Fritzla úplně nechválili za to, že chtěl svou sladkou holčičku ochránit před zlým světem tam venku.
A napsat, že Ztracený je spolu s Tomášem Klusem a Anetou Langerovou infuzí nové krve do českého popu, může jen hodně hladový upír s alzheimerem nebo recenzent-jehovista. Rozdíl mezi nimi a čímkoli novým je minimálně tak velký jako mezi Martinem Dejdarem a Ozzákem.
Už z těchto velmi nepřiměřených a velmi nevkusných konstatování vidíte, že text o českém hudebním mainstreamu je úkol hodný zenového mistra. Ta hudba má na mě totiž sedativně nesnášenlivý vliv a výsledkem je nenávist, jejíž intenzita by byla neadekvátní, i když by zrovna nebylo těsně po Vánocích. Copak se někdo může zlobit na štěňátko?
A je tu ještě kardinálnější otázka. Pokud pomineme, že k téhle hudbě se dá v médiích jen marketingově přitulit, nebo ji odmítnout, protože v ní de facto není co zkoumat, zbývá zásadní problém. Pro koho se snažit vypotit ten text, když "kritický" fanoušek Chinaski nebo Kryštofa je totéž co rakouský příznivec Temelína.
Čímž jsme u Fritzla a jeho rodné země. Český hudební mainstream je totiž nehybný paralelní časoprostor, který vzniká jako průnik toho horšího z Boženy Němcové, bavorského televizního seriálu Big Ben a rakouských filmů podle Rosamunde Pilcherové.
Ani tady se nic důležitého neděje a nikdo si nic takového nepřipouští. Podstatná není zápletka, děj ani vyšetřování; po celou dobu se tu hlavně instaluje malátná bezčasá idylka - můžu dodat maloměstská, ale nijak to nesouvisí s velikostí trvalého ani přechodného bydliště.
Zkrátka co sme si, to sme si. Na závěr se sejdou na scéně všechny postavy včetně přeživších padouchů, navzájem si odpustí, zavtipkují, dojmou se nad sebou a všude se rozlije mír; hlavní je, že paní Berghammerová zase přestane kupovat tu mnichovskou břečku.
Citlivý trubadúr Ztracený s kravatou od Avril Lavigne se může jevit v té sestavě srandistů a mudrlantů neprávem, ovšem to rozhodující mu nechybí. O co víc je dopředu jasné, jak všechno dopadne, o to víc se tu cení mechanická uklidňující činnost typu smysluplného života, sázení ředkviček nebo skládání nových písní.
Jinými slovy víra, že vykonáváte-li cokoli dost dlouho a dost rytmicky, výsledky se musí dostavit. Čili když někdo hraje na klavír od osmi jako Ztracený, vystuduje konzervatoř, s někým se aspoň jednou rozešel a má chuť do svého preludování zkoušet všechny kombinace deseti slov, z nichž tři jsou ztrácíš, to by bylo, aby to nebyla nová naděje české hudby.
Mimochodem, ze stejného důvodu se u nás nejvíc cení takzvaně poctivá hudba - odpracovaná s fortelem, bez vylomenin a novot. A proto také recenze připomínají hodnocení jablek v zahrádkářské soutěži nebo Přemka Podlahu, když v Receptáři ukazuje nové vychytávky z kelímků od jogurtu.
Jde popsat tu hudbu a nechytit přitom chronické zobecňování? Bohužel: je to pokračování a oslava každodenních banalit stejně banálními prostředky, navíc se zvídavostí nakojeného a čerstvě přebaleného novorozence.
Jistě, pořád jde "jen" o pop; taky by nám stačila hra, základní vědomí souvislostí, gesto, styl, frackovství. Cokoliv, jen nezaměňovat melancholii za sentiment a sebelítost, která se pak povyšuje na jediný princip. Nebo aspoň s vážnou tváří návštěvníka muzikálů netvrdit, že když si musím přečíst Krajčovy texty minimálně pětkrát, automaticky to znamená, že jde skoro o umění.
Na druhou stranu, posluchači jsou za tu iluzi interpretům i vydavatelům vděční, ba právě tahle tichá dohoda je ústavou českého popu. Prvním dodatkem je pak neomezená svoboda projevit se jako rovnej obyčejnej člověk a dělat muziku od srdíčka.
Že se Marek Ztracený na Slavících stal Objevem roku a jeho píseň Ztrácíš je nejhranější loňskou písní v rádiích, ovšem zapadá do logiky českého showbyznysu, který připomíná hru na rozpočítávanou u stolu štamgastů, kam se už nikdo ani neodváží přisednout.
