Recenze - Francouzský hudební nomád vydává po šesti letech nové řadové studiové album. Léta strávená vydatným koncertováním obtiskl do agresivnějších hudebních výrazů, ale roky setkávání s hipíky celého světa zúročil v bezzubých aktivistických gestech.
Manu Chao vždy dokázal jedinečným způsobem zapéct řadu hudebních vlivů do zcela osobitého mixu, jehož originalitu ještě podrthával nezaměnitelný nakřáplý hlas. Tuto jedinečnost na novém albu udržel, i když při tom jeho renomé kreativního hudebníka utržilo několik šrámů.
I na novince La Radiolina vedle sebe v příkladné harmonii koexistují různé formy world music, protest songu, rocku i elektronické hudby. Opět dojde na houpavé reggae rytmy obestřené latino dechy, zvonečky a tamburíny, folkové i country motivy; stejně jako na obligátní mix angličtiny, francouzštiny a španělštiny.
V některých polohách Manu zdrsní a sáhne po agresivních kytarách. Jenže přes zvukové inovace zní novinka jako nepřesvědčivý a vylouhovaný stín vynikající předchozí řadovky Proxima Estacion: Esperanza.
Při poslechu desky se vtírají otázky, kde vlastně leží hranice mezi tím, kdy umělec vybrušuje jedinečný styl a kdy ho už začíná vykrádat. Faktem je, že melodické motivy se na La Radiolina často ubírají až příliš povědomými zákrutami.
Pocit xkrát slyšeného ještě umocňuje zajímavý, ale v praxi spíše rozpačitý koncept seberecyklace. Sice sluší zpěvákově aktivistické důslednosti, ale posluchačům už takový požitek nepřinese.
Manu Chao si to vyzkoušel vícekrát, ale nikdy nedal své mánii v recyklování vlastních motivů takový průchod. Skladby Rainin In Paradize, Panik Panik, El Kitapena, Mama Cuchala a Siberia mají stejný základ - jen jednou víc naechovaný, jindy s jinak rozloženým důrazem na jednotlivé nástroje, ale jde pořád o tutéž hudbu.
Různé další variace na stejné motivy, které jsou si často velmi blízké, pak dělají z desky ve vší té zdánlivé pestrosti kolovrátkovitě znějící nudu. Zajímavý princip je tady spíš důkazem, jak může experimentální forma ubíjet obsah.
Co se jinak textového a myšlenkového obsahu týče, Manu Chao je vždycky v první řadě hudebním aktivistou, bojovníkem za všechno správné. Nicméně jeho dobré úmysly se v aktuálním provedení mění v naivní blábolení.
Znepokojení nad stavem světa, nad Bushovou administrativou a vším tím, co trápí (nejen) řadu umělců, se dá vyjádřit s různou měrou kreativity a vkusu. Na jedné straně spektra stojí například Trent Reznor, který své pocity zaobalil do sofistikované hry v mediální a marketingové nad-realitě; na druhém konci je patetická Pink, která s výrazem bojovného štěněte lká na koncertech: Jak se vám spí, pane Bushi?
Bohužel, Manu Chao se svými proklamacemi "politik use drugs/politik use bombs/politik need torpedoes/politik needs blood/politik need force/poltik need cries/politik need ignorance/ politik need lies"atd má nakonec blíž k té instantní rebelce se zmateným a rozbolavělým srdíčkem na dlani.
Na koncertech si to s ním s bojovnou chutí odzpívá dav mladých aktivistů a pocítí souznění v boji proti "těm zlým nahoře". Ale klidný poslech nové desce ubírá; nelze se zbavit pocitu, že se jedná o bezobsažné blábolení srovnatelné hodnotou s pivními stesky v páté cenové.
Nejde tu o myšlenky a jejich relevanci, ale o tezovitou heslovitost, se kterou je servíruje a která zatemňuje mozek a zužuje rozhled, ať se mluví o krajní levici nebo pravici.
Pokud Manu Chao a jeho ansámbl dorazí do Prahy, půjde bezesporu o jedinečnou událost; naživo těžko kdy ztratí něco ze své charismatické živelnosti a hravosti. Na desce La Radiolina ale dokazuje, že z té laviny kreativní energie si toho tentokrát do studia moc nevzal.
Manu Chao: La Radiolina. CD, 51 minut. Vydala firma Warner Music.