Ale stejně tak je pravda, že deska The Great Western nepředčí počiny ze začátku jejich kariéry. Z doby, kdy byli ještě špinaví (rozuměj hudebně, úprava image s každou deskou je na jiné povídání), drzí, a tím pádem o něco efektněji kontroverzní.
No a třetí premisou budiž věk Jamese Deana Bradfielda (37) a zkušenosti, které s přibývajícími léty nabyl.
Co se týče zpracování, je tahle deska tak nechutně dotažená, že s kýčem už chvílemi ani nekoketuje, nýbrž si ho bezostyšně vychutnává v alarmující nahotě. Aranže zaplní každičké místo, které prostor jednotlivých skladeb nabízí.
Ke klasickým kytarám a baskytarám, které si autor nahrál sám, bicím a vokálu hezky napopředí si připočtěte klávesy, klavír, doprovodné perkuse i backvokály (také Deanova práce) - to všechno hezky pod pláštíkem nostalgicky laděného patosu. A vyjde vám záležitost, která se vás tak moc snaží dotknout, až to trochu děsí a možná ji radši odstrčíte.
- Na videoklip k singlu An English Gentleman se podívejte ZDE
-
Na videoklip k Thats No Way To Tell A Lie se podívejte ZDE
Což byste ovšem měli zvážit, dokud si s patřičným gustem nevychutnáte i to sladké ovoce, které se za Západě rodí. Nelze si nevšimnout, že J. D. má cit pro pěstování silných melodií, přestože semínka - zdá se - nevyšlechtil tak docela sám.
Chytlavost songů jako Run Romeo Run či úvodního That's No Way To Tell a Lie - mimochodem jedné z nejlepších skladeb na albu, už jen proto, že je zvukově nejskromnější - trochu znepokojivě naznačuje inspiraci nejen u starších záležitostí z dílny Kazatelů, ale i kdekoli jinde, kde se dá mluvit o modern rocku, britpopu(rocku) a z části glamrocku (nuančně člověk zaslechne i náznaky powerpopu).
Texty - to je oblast, do které za časů Manic Street Preachers Bradfield příliš nefušoval, ačkoli song Ocean Spray z alba Know Your Enemy budiž důkazem, že právo i um na to rozhodně měl.
The Great Western je známá železniční trať, která mimo jiné spojuje Deanův rodný jižní Wales s Londýnem. Po ní si to mladý James nespočetněkrát drncal z domova i domů a po ní pojmenoval i svou sólovku, jako by chtěl říct: "Ano, tohle bude osobní a bude to nostalgické, protože kdy jindy bych měl něco takového napsat, kdy jindy bych se měl ohlédnout než teď."
Je to tak. Angažovanost, politická orientace s tendencí potřásat si levicí s Fidelem má na albu vskutku minoritní zastoupení, nejvíc ji můžeme cítit z písně To See A Friend In Tears, jejímž autorem je ovšem Jacques Brel, který ji napsal v šedesátých letech o 2. světové válce, a Deanovi se jen hodila do krámu v souvislosti s Irákem.
Ve zbytku se jedná o pocity a vzpomínky, resp. vzpomínky na pocity, resp. vzpomínkami znovu vyvolané pocity. Jako příklad uveďme track č. 2 An English Gentleman pojednávající o už zesnulém Philipu Hallovi, více-než-managerovi Manics.
Kvalita textů kolísá v závislosti na Bradfieldově vůli zvednout stavidla, za kterými se rozprostírá rybník plný klišé, jež se možná ke zvoleným tématům hodí, ale nutnost použití přece jen není nevyhnutelná.
Autor této recenze se nedokáže ztotožnit s názorem některých zahraničních recenzentů, kteří se nad slovy písní na The Great Western rozplývají. Na to mu příliš často přeběhl mráz po zádech, když klišé a kýč počaly rezonovat a donutily ho strhnout si sluchátka z uší.
Tohle album je možná důležitější pro J. D. B. samotného, potažmo pak pro Manics, kteří už nutně potřebovali pauzu, než pro posluchače. Je krásné se s ním seznámit a dát si nezávazné rande (odhodíte-li počáteční nedůvěru), ale stejně tak není vůbec obtížné ho opustit a víc se nevracet.
Spoluhráč Nicky Wire vydává sólovku v říjnu. Tipněte si, kdo bude lepší....
James Dean Bradfield: The Great Western. CD, 38 minut, vydala firma SonyBMG, 2006.
