Recenze - Hele, Green Day mají vážně smůlu. Vydat desku, jejíž texty chtějí být aspoň nějak "anti" nebo "vlevo," ve stejný týden, kdy Manic Street Preachers přijdou s albem Journal for Plague Lovers, které stojí výhradně na slovech jejich ztraceného člena Richeyho James Edwardse, to je jako myslet si, že se s nosní flétnou dá vyhrát X Factor.
Stačí vytrhnout ze sloky první písně Peeled Apples verš "Leviho džíny byly vždycky mocnější než Uzi" a už končí spor o to, kdo koho bude doučovat. Následující singl Jackie Collins Existential Question Time, která si utahuje z kulturní hegemonie sesterstva Jackie a Joan, se zase vyšklebí refrénem: "Mumie, řekni mi, co je to Sex Pistol." A to všechno bylo napsáno před patnácti lety!
Sotva pár týdnů před svým zmizením dal Richey James ostatním členům kapely kopie sešitu s výstřižky, kolážemi, opsanými citáty i množstvím vlastních textů. Nebylo to od něj nic neobvyklého; jako hyperaktivní autor neustále zásoboval Manics novými a novými idejemi. Až následující událost dala bloku s nápisem "Hojnost" symbolickou hodnotu testamentu, k němuž se Manic Street Preachers leta přibližovali, ale vždy se báli do něj začíst.
Odvážili se teprve, když jejich více než dvacetiletá kariéra dospěla do bodu naprosté kreativní stagnace a totálního zřídnutí myšlenek na albech Lifeblood a Send Away the Tigers. Teprve v tuto chvíli jako kdyby je přestala bolet ztráta čtvrtého člena, protože si uvědomili, že jestli se sebou něco neudělají, ztratí poslední zbytky relevance.
Kutání ve vlastní hluboké minulosti se pro většinu kapel rovná sebevraždě, pro Manic Street Prachers se ale Journal for Plague Lovers stal příležitostí omládnout, transplantovat svoje zkušenosti do mladého těla. Něco jako Pane, vy jste vdova! nebo Smrt jí sluší - ale ne tak trapný jako An American Prayer, kdy The Doors dotočili hudbu pod Morrisonovy básně.
Takřka usedlá kapela najednou začala vyzrálým hlasem Jamese Deana Bradfielda roztrubovat radikální teze jejich ideologa, který nikdy nezestárnul. Po pěti albech, co Manics fungují bez Richey Jamese, Journal for Plague Lovers ještě líp ukazuje, jak brilantní to byl textař a jak se mu jeho nástupce Nicky Wire do alba Know Your Enemy horko těžko přibližoval - než to vzdal.
James dokázal spojit něco, co před ním nikdo nezkusil a nikdo po něm neuměl, a sice: rytmus úderných, chytlavých (a výsostně intelektuálních zároveň) hesel situacionistů a osmašedesátníků s geniálním citem pro slabiny popkultury a okouzlení glamourem.
| Čtěte také: Manic Street Preachers jsou potřísnění krví Člen Manic Street Preachers byl prohlášen za mrtvého |
Jenom tak může ve skladbě Me and Stephen Hawking spolu diskutovat kvadruplegik s maniodepresivním anorektikem. Z Marlona Branda se stává doktor práv a když v James v Pretension/Repulsion tvrdí, že androgynie selhala a vypomůže si Ingresovou Velkou odaliskou, poznáte, že nestaví na odiv svůj přehled, ale vše tu má svoje místo coby přesné pojmenování.
Manics Street Preachers dotáhli epitaf ztraceného kytaristy k pietní dokonalosti. Na obalu znovu spolupracovali s malířkou Jenny Saville, která jim poskytla svůj obraz už v roce 1994 pro The Holy Bible (poslední album ve čtyřčlenné sestavě). Zmlácená ublížená holčička jako kdyby se proměnila v portrét Richeyho Jamese.
K nahrávání si navíc přizvali kultovní figuru Stevea Albiniho, který natáčel Jamesovo milované In Utero. Nový producent se dokázal svým syrovým dokumentárním stylem přiblížit atmosféře adesátých let a z Journal for Plague Lovers udělat nově vyprávěnou ilustrovanou The Holy Bible se srozumitelnými obrázky.
Díky tomu všemu nové album nezní ani nevypadá jako cokoli jiného na současné scéně, a přesto nelze říct, že by se Manic Street Preachers z bezradnosti uchýlili k retru. Dialog s vlastní historií i pomyslným záhrobím je regeneroval a nabudil jak krev panen.
Jediným úskalím hry ovšem zůstává, že tenhle žolík se dá použít pouze jednou.
Manic Street Preachers: Journal for Plague Lovers. CD, 43 minut. Vydala firma Columbia / Sony BMG, 2009.
