Low šli od začátku trochu proti proudu. Zatímco v 90. letech minulého století všichni šíleli z kapely Nirvana a hlučného žánru grunge, trio z amerického státu Minnesota hrálo co nejtišeji. Nechtělo z kytar dostat naštvaný masivní zvuk, nýbrž skládat atmosférické balady s minimem prostředků. Potom ale Low otočili hlasitostí doprava a decentní písně roztrhali, do svého soundu přidali zkreslení a hlukové pasáže, které řezaly jako žiletky.
Jestli Low něco charakterizuje, je to pozvolný vývoj - a ten se nezastavil ani po čtvrtstoletí. Jejich právě vydané album Double Negative odráží obě polohy a představuje doposud nejradikálnější změnu. Něžné duety kytaristy Alana Sparhawka a jeho manželky, bubenice Mimi Parkerové, jsou digitálně zkreslené počítačovým softwarem auto-tune a elektronické zvuky se rozlévají na celou desku.
Hned v úvodní skladbě Quorum se zmutované zpěvy utápí v hlučných aranžích - praská to, jako když se ztrácí rádiový signál zoufalého volání o pomoc. "Už nemůžu dál," ozývá se.
Nejtišší kapela
"Ohlásili, že se zabil Kurt Cobain, a pak zahráli naše Words. Byla to naše první písnička, kterou jsme slyšeli v rádiu," vzpomíná dnes jedenapadesátiletá bubenice Parkerová pro deník The Guardian. Smrt zpěváka Nirvany v roce 1994 poznamenala celou generaci a představovala vrchol vlny, kdy se nezávislý rock díky Nirvaně dostal z klubů a garáží až do mainstreamu. Byl to také rok, kdy svou debutovou desku I Could Live in a Hope vydali Low, jenže ti se s trendem nevezli.
Parkerová se s o rok mladším Sparhawkem znali od dětství, chodili spolu na střední a rozhodli se založit sestavu, prý aby naštvali všechny na americkém Středozápadě. V plánu měli být tou nejtišší a nejpomalejší kapelou, aby na jejich koncertech bylo slyšet každé zavrzání židle nebo cinknutí sklenic. Parkerová hrála jen na část bicích, k tomu se přidávalo pár tónů basy a nenápadná kytara - takto Low pozvolna vynalezli vlastní žánr jménem slowcore.
Byli víc intelektuálové než děti ztracené generace. Místo kostkovaných flanelek oblékali černé košile a inspiraci raději hledali v deskách britských postpunkových kapel jako Joy Division, u rafinovaného producenta Briana Ena nebo amerických minimalistických skladatelů Stevea Reicha a La Monte Younga.
Low si hráli s písňovými strukturami, ostrouhávali je na kost, vysávali z nich rockovou šťavnatost a po vzoru minimalistů používali repetitivní motivy - éterickou atmosféru jejich hudby si oblíbil také zpěvák Robert Plant, který nahrál coververze dvou skladeb Low na své album Band of Joy.
Narkotickou estetiku Low si lze snadno spojit s dlouhými zimami ve městě Duluth, odkud zakládající dvojice pochází. A jistá strnulost, kdy chůze v hlubokém sněhu těžkne s každým krokem a člověk až propadá zoufalství, je slyšet také na nynějším albu Double Negative. Při poslechu má člověk pocit, že se trojice Sparhawk, Parkerová a baskytarista Steve Garrington nachází na místě, odkud není úniku - místě vytýčeném těžkými pulzujícími rytmy bicího automatu i akustickými bicími.
Na novince se výrazně podepsal producent BJ Burton, který se po spolupráci na předchozí, tři roky staré nahrávce Ones and Sixes stal v podstatě čtvrtým členem kapely. Burton tu použil svůj osvědčený trik a dodal Low nový výraz. Stejně jako z táborákového folkaře Bon Ivera díky hlasovým modifikacím udělal písničkáře pro 21. století, teď aktualizoval zvuk Low a nasadil jim masku spočívající v užití efektu auto-tune.
"Snažili jsme se hledat zvuky přesahující to, co jsme schopni zahrát naživo," komentoval krok Sparhawk pro deník Guardian. Opovrhovaný efekt auto-tune byl dříve odsuzován pro svou digitální umělost a představoval výsadu popových hvězd, které jej využívaly pro napravení hlasových nedostatků. V tomto desetiletí je ale efekt výrazem nové emocionality a zapojují ho i autentičtí rockeři, když chtějí zpívat o nejhlubších pocitech. Dává to smysl. Digitální prostředí se stalo součástí našich životů: prožíváme romantickou lásku přes stejná chatovací okna, kde naštvaně diskutujeme o politice.
"This evil spirit, man, it's bringing me down / It tells me not to do the things that I should / It graduated to the back of the bus / They say you let it in when you took the drugs," https://t.co/XMUCG1UIln
— 🎷📻 (@casey_anderson) October 14, 2018
Pravdu jen tak neuslyšíte
Low nejsou kapela, která by hrála na demonstracích, jejich politické názory ani nepůsobí tak radikálně či okatě. Právě proto ale aktuální deska Double Negative vyčnívá v záplavě prvoplánových amerických nahrávek zesměšňujících prezidenta Donalda Trumpa. Zhudebňuje úpadek a beznaděj, ten vnitřní boj a odevzdání, které pociťuje část protitrumpovsky naladěné společnosti.
"Není to konec, jen konec naděje," lamentují Sparhawk s Parkerová v průzračném duetu nazvaném Dancing and Fire, podbarveném kytarovou melodií, která nejvíc připomíná rané období Low. Je to píseň nádherných poražených.
Low: Double Negative
Sub Pop Records 2018
"Nahrávání alba začalo v listopadu 2016, kdy byl Trump zvolen prezidentem, a je roztažené přes jeho první rok v úřadu," komentoval pro britský časopis The Wire Sparhawk. "Kousek po kousku jsme z osobního pohledu zachytili tuhle velkou změnu v zemi. Písně jsou víc zoufalé, je to naše reakce na chaotický svět."
Tedy: jde o odpověď Low na dobu, kdy se pravda ohýbá dle potřeb politiků. V závěrečné synťákové skladbě Disarray zní, že "pravda je něco, co jen tak neuslyšíte." Z kolekce 11 písní je cítit nespravedlnost a zmatení v post-faktické době. "Jednoduše musíte zpochybňovat povahu logiky, lidskosti, moderní společnosti a principů demokracie," dodává kytarista Sparhawk.
Album Double Negative, jejž Low nahráli ve třetí dekádě svého působení, patří k tomu nejlepšímu z jejich diskografie. Je jako vyhasínající svíčka. Zatímco na začátku jsou náznaky víry, ke konci všechna naděje shoří - třeba paralelně s tím, jak americkému prezidentovi procházejí všechny skandály. Od plápolajícího ohně se nelze odtrhnout.
