Recenze - Jmenují se Mumford a synové, ale o rodinu nejde. Hrají folk, a přitom jsou to kluci z dobře situovaných londýnských rodin. A ačkoliv se jejich deska jmenuje Sigh No More - Už nevzdychej, obsahuje hned několik sebemrskačských písní jako třeba aktuální hit Little Lion Man s tklivým refrénem „tentokrát jsem to pěkně po**al".
Kvarteto Mumford & Sons je největší britský popový export posledních let. Zatímco kritika si z nových bratrů zeleného údolí dělala zpočátku srandu, miliony prodaných desek je nutí přinejmenším začít přemýšlet, co je na nich pro konzumenty tak vzrušujícího. Možná vás odpověď překvapí - vůbec nic. A tím jsou tak zajímaví.
Po zdánlivě nekonečné vlně indierockových pásků zažívá Británie právě teď nefalšovanou folkovou horečku, které v žebříčcích šéfují tihle čtyři správní kluci a jejich kamarádka - písničkářka Laura Marling, které kdysi dělali doprovodnou kapelu. S nimi se do rozhlasového éteru vrací španělky, bendža, mandolíny a hlavně odzbrojující naivita.
Rozcuch místo plnovousu
Městský folk byl vždycky zvláštní oxymoron. Na začátku 60. let vzešel z levicově orientovaného hnutí, které si zbožštilo lidovou hudbu „civilizací nezkažených vesničanů". V Británii tento žánr reprezentovali bardi jako Donovan nebo Van Morisson napojení na svébytné hudební tradice své domoviny Skotska, respektive Severního Irska.
Současná britská folková vlna se ale pro inspiraci dívá jinam - k aktuálním zámořským revivalistům „dřevní hudby", jako jsou Fleet Foxes, kteří s neupravenými plnovousy a širokými klobouky hlásají návrat k přírodě jako jediné cestě k záchraně civilizace.
Mumford & Sons si vystačí s trochu pocuchanými vlasy, buranskými vestičkami a rukavicemi bez prstů. Jejich emotivní erupce a vokální harmonie zní jako Sufjan Stevens nebo Fleet Foxes ve verzi pro supermarketové výtahy. Žádný div, že jejich jímavé melodie milují tvůrci televizních seriálů - nakřáplý hlas Marcuse Mumforda zazněl za poslední dva roky snad ve všech, které se dnes vysílají.
Snad to ani není kalkul a tahle partička dvacetiletých kluků myslí všechno upřímně. Mají smysl pro jednoduché melodie a umí navodit patos, z jejich hudby ovšem trčí naivita podobně jako z volebního programu Věcí veřejných. Ostatně jejich kolegové Noah & The Whale nebo zmíněná Laura Marling se falešných folkových manýrů na svých druhých deskách úspěšně zbavili.
New Musical Express ve své recenzi připomíná, že za úspěchem kapely stojí producent Markus Dravs, který spolupracuje s Coldplay nebo Arcade Fire. „Přes všechna ta tklivá bendža a naříkající mandolíny je Sigh No More jen obyčejná indie-popová deska obalená v huňatých ručně pletených svetrech," píše.
Americký Pitchfork si zase všímá, že kouzlo Mumfordů spočívá v podobné imitaci „opravdovosti", na které postavili kariéru Kings Of Leon, a „obyčejnosti", která zase ke krátkodobé slávě vynesla Keane. (Vzpomínáte? Pokud ne, jste šťastní lidé.)
Tak obyčejní, až jsou zajímaví
V Británii patřil rok a půl starý debut Mumfordů do desítky nejprodávanějších nahrávek roku 2010, za oceánem se album už půl roku drží v první stovce žebříčku Billboardu. A podle špiónského portálu Last.fm je jejich deska druhou nejposlouchanější nahrávkou u internetových uživatelů za posledních dvanáct měsíců. Úspěšný rok kapely korunovaly dvě nominace na Grammy - včetně té za největší objev.
Kvarteto londýnských dvacátníků předstírajících, že strávili dospívání kydáním hnoje, se skvěle trefilo do současné globální nálady, která se odráží v popu. Na nervy amerických i britských konzumentů pocuchaných krizí ordinují klenuté melodie a únik do rurální idyly, kde věci přece vždycky dávaly smysl. Mimochodem už jejich název (...a synové) odkazuje na vesnické obchůdky, která se dědily z generace na generaci.
V tom mají ostatně hodně společného s resuscitací country, které momentálně slaví drtivý úspěch v zámoří. Když se portál Slate snažil vysvětlit, proč mezi nejprodávanější kapely současnosti v USA patří country trio Lady Antebellum, napsal: „V prostředí, v němž se popové hvězdy snaží vypadat a prezentovat čím dál extravagantněji, je nedostatek charismatu pro Lady Antebellum obrovská výhoda - obzvláště u posluchačů, kteří chtějí věci jednoduše, bez zbytečného hlaholu a rozruchu, kterým je každý den otravuje informační éra."
