Deska Volk je bizarní reinterpretací třinácti státních hymen. Čtrnáctou skladbou je jako dechovkový pochod z 30. let znějící imaginární hymna Neue Slovenische Kunst, slovinského uměleckého hnutí, z něhož Laibach před zhruba pětadvaceti lety povstali.
Kapela hraje hymny velmi liberálním způsobem, jako organizovanou kakofonii konkrétních a elektrofonických zvuků a syntetických perkusí, z níž se tu a tam vynoří známá melodie a text. Přes písně jde temným hlasem ze záhrobí nabubřelý komentář v angličtině specifikující "národní nebo státní vlastnosti".
Tohle ovšem není v tvorbě Laibach ničím novým. Před osmnácti lety na základě skoro stejné koncepce dekonstruovala lublaňská skupina k nepoznání slavné album Beatles Let It Be.
A Volk se tomuto kdysi obdivovanému dílu formálně blíží až příliš. I když Laibach odjakživa nadsazují koncepci nad realizaci, z hlediska hudebního je nové album zklamáním. Místy se sice objevují zajímavé momenty - třeba dětský sbor místo očekávaných Alexandrovců a kosmické thereminové sólo v ruské hymně nebo jamajskou dub music ovlivněný základ britské hymny. Ale takových nápadů je tentokrát jen hrstka.
Oproti totální elektrofonické kakofonii se nicméně mezi brutálním ničením původních tvarů objevují i momenty překvapivé krásy. Právě zmíněný theremin, jakoby Čajkovského klavírní sólo v rozsáhlé japonské hymně nebo skoro soulové zpracování melodie Hej Slované, jež je slovinskou hymnou.
Také spojení thereminu a varhan s kostelním sborem vedeným školeným sopránem v případě Vatikánu zní velmi libozvučně. Kontrast těchto křehkých chvil s industriálním hlukem vytváří asi nejsilnější emoci, kterou na desce najdeme.
I když bylo proti předchozímu albu Wat hodně výhrad, působilo moderněji a aktuálněji než Volk. Tahle deska - včetně zmíněné podoby s druhdy revoluční variací na Let It Be - se až příliš vrací do poloviny 80. let, kdy Laibach spolu s dalšími evropskými soubory vytvářeli první vlnu industriálního umění.