Rozhovor - Kapela, jež dokázala ve zdánlivě nevinných pop skladbách nacházet spodní proudy temné totality, obrátila před třemi lety svoji pozornost k opusu magnu Johanna Sebastiana Bacha Umění fugy.
Vrcholný kus německé barokní hudby stále vzbuzuje mnoho kontroverzí a proti sobě jdoucích interpretacích, už proto, že jej autor možná nikdy nezamýšlel pro živé hraní. Nenapsal ji pro žádný konkrétní nástroj, což dovolilo slovinským úderníkům Laibach, aby se v červnu roku 2006 objevili na lipském Bachfestu v studené „kraftwerkovské" pódiové úpravě, ovšem s „bachovskými" parukami na hlavách pro zahřátí.
Přesně takovou podobu má jejich podání LAIBACHKUNSTDERFUGE, kterou představí v neděli 22. února v pražském divadle Archa.
Mohlo by se zdát, že svým přístupem budou chtít šokovat kulturní snoby, kteří zbožně hledí k majestátu vyšší kultury, ale jak nakonec v rozhovoru pro Aktuálně uvádí zakládající člen Ivan Novak: „Nejvíce nespokojení byli fanoušci, kteří chtěli, aby Laibach zahráli Life is Life."
Zajímal by mě postup, kterým jste se rozhodli Bachův rukopis interpretovat.
To bylo velice jednoduché, vzali jsme Bachův zápis, převedli jej do počítač a začali jsme si s ním hrát. Zapojili jsme různé efekty a programy, dokud jsme nebyli s celkovým vyzněním spokojení.
Umění fugy je hudba, která je založena na matematických algoritmech, podle nových zkoumání se mluví o permutacích i fraktální geometrii…
To je způsob, jakým se ji Bach rozhodl psát. Diktoval ji - slepý a hluchý - ze smrtelné postele svému synovi. A možná proto do ní vpravil matematické algoritmy, aby mu vůbec držela pohromadě. Což se velice podobá řeči počítačů.
To souvisí s tím, že jste v jednom interview Bacha prohlásil za zakladatele techno hudby.
Opravil bych to na elektronickou hudbu. Souvisí to už se zmíněnou matematickou logikou kompozice. V podstatě celá barokní éra je svým přístupem hodně blízká pionýrským začátkům elektronické hudby.
Z toho automatický vyplývá i to, proč koncertní podání Kunst der Fuge připomíná pódiovou prezentaci Kraftwerk.
Naprosto, vidím styčné body s elektronikou raných sedmdesátých let. Kraftwerk před tím, než natočili Autobahn, ale dokázal bych v tom najít návaznosti i na Jeana Michela Jarreho a jiné skladatele, kteří se pokoušeli objevit nové cesty v rámci pop music.
Dá se nějak porovnat způsob, kterým si Laibach v minulosti přivlastňovali pop songy, s uchopením Bacha? V něm jako by nebylo, co ironizovat nebo přehánět do extrémů.
Ne, nejde to porovnat. Kunst der Fuge je jedinečný projekt, do kterého jsme se pustili jen proto, že nás o to před lety požádali organizátoři Bachova festivalu v Lipsku.
Během lipské premiéry, jste do vystoupení zakomponovali i šachovou partii pro čtyři hráče, cestujete s ní i na tomto turné?
Ne, to jsme předvedli jen na premiéře. Brali jsme to jako instalaci, která propojovala projekce s prostorovým zvukem. Což je ojedinělé a těžko se to dá opakovat, už z toho důvodu, že většina sálů, v nichž hrajeme, nemá soundsystem pro prostorový zvuk. Místo toho jsme se rozhodli víc soustředit na hudební improvizaci a přizvat i další muzikanty.
Ta šachová hra, která má vysvětlovat a zahrnovat všechny principy světa, mi připomíná podobně univerzální Hru se skleněnými perlami od Hermanna Hesseho.
I tak se dá vykládat, ale nám primárně šlo o to ukázat vztahy mezi hudbou, matematikou a šachovou kombinatorikou. V dějinách hudby existuje mnoho případů, kdy se skladatelé odkazovali na šachovou hru. A dnes bys dokonce našel i případy, kdy se šachisté odkazují na Bacha. Vlastní verzi šachů pro 4 hráče vymyslel Arnold Schönberg, stejně tak John Cage si z nich bral dost inspirace.
A jak bylo celé premiérové představení na Bachových slavnostech v Lipsku přijato?
Byl to velice zajímavý zážitek, protože jsme nikdy neměli tak podivně namíchané publikum. Na jedné straně tu byli značně nespokojení fanoušci, kteří chtěli, aby Laibach hráli Life is Life. Ale pak taky přišle ředitel Bachova lipského archivu, který byl nadšený a přišel za námi do zákulisí. A potěšilo nás, že zástupce tak klasické instituce prohlásil, že tohle je přesně ten způsob interpretace, který dnes vážná hudba potřebuje.
Nedokážu si pomoct a nevidět za Laibach interpretujícími Bacha i tu notnou dávku výsměchu kulturním snobům, kteří zrovna zavítali do koncertní síně.
Ale vůbec ne. To, co předvádíme je velice konzervativní koncept. S jediným rozdílem, že to není Bach, jakého se dočkáš na koncertech vážné hudby, ale elektronická interpretace.
Tady je podstatné, že Umění fugy nikdy nebylo napsáno pro žádný konkrétní nástroj a mluví se často o tom, že jde jen o hudbu pro oko.
To je v opozici vůči Bachovým zvyklostem, který vždy skládal pro určitý nástroj. Umění fugy je otevřeno jakékoli interpretaci a možná proto s ní mají klasicky školení muzikanti velké potíže. Nejsou si jistí, zda se vůbec má hrát, nebo zda jde pouze o Bachovu formální závěť, která mu umožnila vypořádat se pomocí matematiky se svým osudem.
Poslední dva projekty Laibach měly v centru velká témata. Volk složená výhradně z hymen se zabývala koncepty národní identity, Bach zase míří do světa naprosté abstrakce. Není na čase vrhnout se zase na skromný bezproblémový pop song?
Aboslutně. Milujeme pop kulturu. Nová deska už vzniká, ale aby to nebylo tak jednoduché, pracujeme i na remaku Wagnera za účasti symfonického orchestru.
