Recenze - Comeback skupiny Vltava jsem si dlouho přál, poté radostně uvítal jako příjemné zpestření koncertní sezóny - a po poslechu albové novinky Komedianti se vracejí domů musím konstatovat, že kouzlo Roberta Nebřenského a spol. se opět posunulo do nových poloh a opět stoprocentně zafungovalo. To potěší; Vltava je z těch, kdo nevykrádají sebe samé ani nikoho jiného a v každé nové poloze se dovedou smysluplně, útulně a vkusně zabydlet.
V devadesátých letech byla Vltava neodmyslitelnou akvizicí vydavatelství Monitor, později EMI/Monitor. Její novinka vychází u mnohem menší značky 100promotion, co do výpravy je ale taky „stopro". Při loňském comebackovém koncertu v Akropoli bylo narváno a na pětici gentlemanů na pódiu nepřetržitě dopadal deštík dámského prádla, ale doby nahrávání ve studiu Sono a spolupráce s grafikem Alešem Najbrtem jsou pryč.
Zpěvák, kytarista, textař a skladatel Robert Nebřenský se se svými spolukomedianty musí vydávat svépomocnějšími stezkami: při křtu alba například děkovali přátelům za výhodné poskytnutí nahrávacích prostor. Vltava se zkrátka navrátila do jiného hudebního světa, než jaký před přibližně deseti lety opustila.
Obal a booklet alba je sestaven z Nebřenského dětských kreseb, což má samozřejmě i jiný důvod než neplacení dalšího honoráře. Ony kresby výstižně ilustrují jedno z témat alba: nostalgii a návrat. I když název desky by mohl naznačovat, že jde o téma stěžejní, není tomu tak. Jeden z fanoušků do virtuální návštěvní knihy na webu Vltavy napsal, že ideálním názvem desky by byla věta Láska je možná… Kolem tématu lásky se totiž točí až na dvě výjimky - titulní píseň a furiantskou Já už dělat nebudu - celé album.
Nechci se pouštět do hádání, do jaké míry je album autobiografické, zdá se mi ale, že Robert Nebřenský do svého života po období samoty opět vpustil lásku. Snad šlo dokonce o znovushledání, snad je ona láska částečně i metaforou návratu Vltavy, nevím. Jisté je, že Nebřenský je na české scéně jedním z mála textařů a zpěváků, ne-li jediným, kteří takovou nálož citu virtuózně, neotřele a vtipně napíší i podají.
Slovní ekvilibristika se u něj pojí s okamžiky upřímného údivu a krásy, které by možná v jiných ústech byly kýčovité, ale zde dokonale dokreslují obraz všestranného tvůrce: zpočátku své kariéry byla Vltava občas tak trochu rozchechtaně „sklepácká" a jsem upřímně rád, že tahle pachuť z jejích písní s albem Marx Engels Beatles zmizela. Nikdy nebyla vyloženě otravná, bez ní mi ale chutná mnohem lépe.
„Láska do těla vplouvá / jako jed do kocoura," oznamuje Nebřenský a posluchači padá brada, aby mu ještě jednou spadla nad banalitou refrénu „Láska je sladká, ale je vratká." V písni Prodává se kytara zpěvák opepří křehkou rozlučku slokou: „Nechal bych ti za sklenku / svoji krásnou milenku / běž s ní rovnou do hotelu / nebo prohrábni ji venku / tebe mohla by poslouchat." O pár písní jinde jen radostně ujišťuje: „Jsem s tebou." Nejraději bych ocitoval celý booklet; tak ještě jeden obraz za všechny: komedianti po vystoupení „podobni džinům vtáhnou se do lahví".
Robert Nebřenský kouzlo svých textů umocňuje nezaměnitelným vyšším hlasem a zrovna tak nepřehlédnutelným vzhledem („oči mám jak někdo kreslený," zpívá v Mám rád, zatímco na předchozím albu vypustil nesmrtelný slogan „Mámo, já mám hurvínkové nohy") a pódiovou prezentací svědčící o divadelní průpravě.
"Tenhle člověk má určitě doma lahve s chlastem v globusu," pojmenoval jeho kouzlo trefně před lety jeden známý. Jisté je, že Nebřenský své vrozené dispozice vtělil do téměř divadelní životní role. Tak nějak, jako se to s Beanem podařilo Rowanu Atkinsonovi.
A jak mu to letos zní? Mnohem méně okázale než kdy dříve. Vltava začínala koncem osmé dekády jako kapela inspirovaná prvorepublikovým salónním seladonstvím a československým rock'n'rollem: snad Karlem Dubou, Sputniky a dalšími. Tato poloha byla ale d počátku vyvažována mnohem záhadnější, hravější, poetistickou miskou plnou zdánlivě důvěrně známých, přesto nečekaných lahůdek ne vždy sladké chuti.
Příklon k vážnějším hledačským polohám vyvrcholil v roce 1998 albem Marx Engels Beatles, jedním z nejlepších tuzemských alb vůbec. Následující Když bozi zestárnou už přes všechny kvality zněla jaksi odtažitě a Vltava se roztekla. Její koncerty před rozchodem dávno nebyly setkáními s veselou kutálkou, ale přehlídkami psychedelické fusion, při kterých Nebřenský jako by sváděl lítý boj se saxofonistou a zpěvákem Tomášem Průšou. Vynikající zážitky; ono napětí ale prý bylo nejen pódiové…
Letošní Vltava zní odlehčeněji. Ze starší sestavy na jejích vlnách kromě frontmana pluje klávesista František Svačina a bubeník Martin Vajgl, na baskytaru hraje Tomáš Uhlík a Průšu nahradil kytarista Peter Binder, který s Vltavou coby hostující hráč spolupracoval již v minulosti.
Nyní má v kapele roli muže č. 2 a přinesl s sebou změny: Vltava poprvé nemá v sestavě dechy a autorem hudby většiny repertoáru poprvé není sám Nebřenský. U všech písní alba je Binder uveden jako spoluautor hudby. A ta hudba neuvěřitelně zprůzračněla a zatančila na lehkých nohou.
Při koncertech a prvních posleších novinky mi někdejší propletence a divokost chyběly, poté jsem ale zjistil, že ty zdánlivě neokázalé a jednoduché písničky nemohu dostat z hlavy a od té doby jsem zajatcem. Vltava svůj nový život začíná v duchu pop rocku. Rozhodně ale ne pop rocku spotřebního, zaměnitelného, pošilhávajícího po zkostnatělém světě rádií, nebo naopak po tom, co letí kolem. Opět bezchybní, opět sví.
