reklama
 
 

Kill the Dandies!: Country je v dobrém smyslu duchovní

26. 9. 2009 11:15
Přimykání pražské kapely k berlínské scéně

Rozhovor - Příčné dělení kapely Moimir Papalescu & the Nihilists na dvě buňky: jako kdyby v The Stylists zrodilo stranu světla, zatímco Kill the Dandies! se přimkli ke straně temnoty.

Samozřejmě není to tak pohádkově černobílé, ale ústřední dvojice La Petite Sonja a Hank J. Manchini ukázkově zapadá do představy černočerného Berlína obydleného dekadentními kovboji se špičatými botami.

Není proto divu, že debut I Saw White Fields, který kapela pokřtila v pátek ve vršovickém klubu Pilot, vychází pod záštitou reprezentativního berlínského labelu Pale Music, kterému šéfuje Steve Morell.

A při poslechu působí nesmírně sympaticky zjištění, že se deska v katalogu jeho vydavatelství nejen neztratí, ale že tam se svou směsí psychotického rock'n'rollu, country a postpunku s australskými kořeny dokonale patří.

Při tvorbě a nahrávání desky I saw white fields jste i díky tomu, že jste si ji financovali sami, neměli žádný deadline. Neměli jste tendence to přemazlit? Bylo asi těžké si v téhle situaci říct: "Teď už je to hotový." 
Sonja: Naopak, měli jsme na desku strašně málo času! Deadline jsme už nemohli posouvat - také kvůli německému vydavateli.
Hank: Nakonec jsme si z několika důvodů deadline dát museli a udělali jsme samozřejmě dobře. Já osobně dělám nakonec stejně nejraději pod určitým tlakem.

Na I Saw White Fields se konečně otevřeně uplatnila Hankova dlouholetá slabost pro country. A dá se říct, že ten žánr začal být v posledních letech respektovaný i na alternativní scéně. Čím si vysvětluješ tuhle rehabilitaci a to, že se z country dnes stal přiznaný rozcestník k folku, písničkářství i určité podobě rocku? 
Hank: Je to určitě reakce na to, co tu bylo před tím, mám na mysli dlouhé období djs a techna. Lidi zase chtěli poslouchat písničky. Navíc country hudba má v sobě úžasné příběhy, je v dobrém slova smyslu docela duchovní a v některých případech v ní může být i notná dávka anarchie. Ale s country je to samozřejmě jako se vším - totiž že i v tomhle žánru vzniká většina neuvěřitelných sraček.

Když sleduju výstupy bývalých členů Nihilists, tak mi připadá čím dál zjevnější, že ta kapela byla spojením skoro nespojitelných prvků. Co jste se v Nihilists naučili o svém hudebním cítění a vkusu?
Sonja:
 V tom byli právě Nihilisti jedineční. Ale samozřejmě se to nedá dlouhodobě udržet. O svém vkusu jsem se nic nenaučila, pořád se mi líbí absurdní věci a spojení nespojitelného. Na desce I Saw White Fields je takových momentů taky dost.

Kill the Dandies představují stylové přiblížení k tomu, co reprezentovaly Rány těla. Považuješ to, Hanku, za navazující kapitolu, nebo řekněme jízdu po stejné trase?
Hank:
 Myslím, že tam je vše, co jsem doposud dělal a čeho jsem se dotýkal. Takže vlastně i to, co bylo třeba v The Nihilists. Nicméně mám pocit že Kill The Dandies! jsou konečně úplně nejvíc o tom, co jsem chtěl vždycky dělat.

Oba zpíváte a dost skladeb na I Saw White Fields jsou duety. Uvažujete o textech jako dialozích ve schématu "kráska/zvíře,  Hazlewood/Sinatra"? A vznikají jako komunikace?
Hank: Je to asi o absolutním kontrastu. Mužský a ženský princip, to je přece základ všeho… Ale není to nějaký kalkul. Některé věci vůbec jako duety nevznikaly, až později jsme si řekli, že by se tam ten druhý hlas mohl hodit.

Nihilists už předtím vydávali na Pale Music Stevea Morella, ale jak se tvářil, když jste za ním přišli s novou kapelou? Nechal se přemlouvat, nebo byl okamžitě nadšený?
Sonja:
Původně jsme chtěli vydat CD úplně sami. Ale když jsme začali řešit organizační věci kolem, zjistili jsme, že je to pro nás moc velké sousto. Steve nám vydání desky nabídl sám. Label Pale Music překonal ekonomickou krizi a po spojení s německou Freibank má teď našlápnuto na skvělou budoucnost jako label Blass Music/Freibank plus distribuce Pale Music Int.

Ze Steva se během posledních pár let stal náš blízký kamarád, takže když řeknu, že je z CD nadšený, nebude to asi moc objektivní. Ale myslím a doufám, že nám v tom, co děláme, věří.

Čtěte také:
Steve Morell: CD je mrtvé médium, ale plakat nebudu
The Nihilists drtí českou scénu na prach

Jak bude vypadat vydání I Saw White Fields v Německu? Dáte i nějaký důraz na download nebo vinyl, jak je dneska populární?
Sonja: Datum vydání v zahraničí je 25. října. V těchto chvílích pracuje tým Pale Music na promo kampani. Download bude určitě přes iTunes, o to se stará Pale Music Int. A jako vinyl je v plánu singl I want it - taky pod značkou Blass Music/Freibank.

Díky Pale Music a účasti na nocích Berlin Insane jste takřka organicky zapadli do berlínské scény. Berete to jako naplnění? Jako místo, kam Kill the Dandies duchem patří? 
Hank: Berlín je město, ke kterému jsem vždycky vzhlížel s určitým obdivem; vědom si toho, že takhle multikulturní a tolerantní místo je opravdu ojedinělé. Ale není to jenom proto, že tam bydlí spousta známých, nebo že tam vznikají opravdu skvělé věci na alternativní scéně.

Tohle město má především určitou a těžko popsatelnou atmosféru, která souvisí hlavně s jeho historií a kulturou.  Nebýt třeba ruské revoluce a přílivu emigrantů, studené války, berlínské zdi a mnoha dalších prvků, tak je tohle město někde úplně jinde. Se Sonjou se tam už dlouhá léta chceme aspoň na čas odstěhovat, což by se nám teď možná konečně mohlo povést.

Máte nějaké překvapivé reakce z hraní po Německu, jako že by vás lidi vnímali jinak, nebo jste z recenzí zjistili něco, co by vás předtím nenapadlo?
Hank: Myslím, že jsou tam lidi chápavější vůči okrajovým žánrům, mají větší přehled o hudbě a její historii, jsou mnohem stylovější a nebývají takovými konzumenty masových žánrů jako lidi tady. Teď, ale zase mluvím spíše jen o Berlínu a o jeho alternativní scéně, která je tam mnohem silnější než v jiných městech na světě. Tady to prostě pociťuješ skoro všude, na každém místě tohoto města. Ale to víš jistě sám.

Hanku, podílíš se na českém překladu souborného vydání textů Nicka Cavea, jak poučný to pro tebe byl vhled do dílny, zjistil jsi nějaké jeho manýry, nebo stereotypy?
Hank: Tak tady musím upřesnit jak to je. Asi před rokem jsem byl požádán nakladatelstvím Volvox Globator o spolupráci na nových překladech Caveových textů. Dalšími lidmi, kteří by se na tomhle projektu měli podílet, jsou Petr Zenkl a Zdeněk Vojta Vojtíšek, oba staří kamarádi z industriální kapely Paprsky Ing. Garina.

Já jsem pak navrhl jako poradce Phila Shoenfelta, protože kdo jiný by do toho měl tady větší právo mluvit než on. Nicméně z důvodu absolutního nedostatku času se tomuhle týmu zatím nepodařilo udělat skoro vůbec nic, takže vše je zatím spíše ve stavu zrodu. Já ale pevně doufám, že teď už by se to snad mohlo trochu pohnout a kniha nakonec úspěšně vyjde. 

Co se týče druhé části otázky, tak ano. Ale to, čemu říkáš stereotypy, jsou přece normální stigmata každého umělce, který má určité obsese či mánie. Myslím, že je to tak v pořádku, protože to je přesně to, co člověk od jejich tvorby očekává.

Když jsme zmínili Cavea, kdo je pro vás největší dandy?
Sonja: Největši Dandy ve skutečnosti nikdy neexistoval

autor: Pavel Turek | 26. 9. 2009 11:15

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama