Recenze - Autobiografii „muže, který složil Satisfaction" provází od loňského londýnského vydání v loňském roce pověst vysoce zábavného dílka. Díky českému překladu vydanému nakladatelstvím Ikar se nyní můžeme přesvědčit, nakolik je tato pověst oprávněná.
Spoluautorem knihy Život je novinář James Fox a ze stylu celé autobiografie se zdá, že Richards pouze vyprávěl historky, které mu zrovna slina na jazyk přinesla a které Fox posléze sestavil do podoby uceleného textu. Kytarista Rolling Stones má očividně smysl pro humor a schopnost vytvořit v několika jednoduchých větách působivou atmosféru, kvůli zvolenému přístupu ale občas celý text poněkud klopýtá.
Výhody i nevýhody
Postavy se objevují a ztrácejí, některé pasáže jsou vysloveně monotónní, jinde jako by bylo třeba Richardse postrčit dobře mířenou otázkou k větší konkrétnosti (za některé nejasnosti v textu ale dost možná může překlad - viz níže). Lidský život ovšem na rozdíl románu disponuje stylistickými chybami a nedotaženostmi. Zvolená strategie má zkrátka své výhody i nevýhody a skýtá nejedno kdyby.
Vyprávěl by Richards jiné příhody, kdyby Fox zapnul diktafon (předpokládejme, že kniha takto opravdu vznikla) v jiný den? Nebo si pečlivě připravil, co všechno Foxovi svěří? Kromě srdce bušícího v rytmu rocku Keith Richards ve své tvorbě vždy vykazoval určitou nonšalantnost. V kombinaci se sebedestruktivním chováním a rafinovaně neupraveným zjevem (který mu vynesl drobnou roli otce kapitána Jacka Sparrowa v Pirátech z Karibiku) se jedná o podmanivou image, kterou kniha Život nijak nepodkopává, naopak potvrzuje. Být Keithem Richardsem možná není jenom tak...
Hudebník své vyprávění začíná kapitolou, „ve které mě policajti nechali zajet ke krajnici v Arkansasu při našem americkém turné v roce 1975 a následoval distanc". Auto bylo samozřejmě napěchované drogami a Richards i kytarista Ronnie Wood zažili horké chvilky ve vazbě. Proč jinak přísně chronologický text uvádí právě tato kapitola, není zcela jasné; snad proto, aby se přísně lineární vyprávění dočkalo alespoň jednoho „filmového střihu".
Potíže s pašováním drog a jiné feťácké kratochvíle mají v Richardsově Životě pochopitelně vyhrazenou nejednu stránku. Že „Keef" přežil sedmdesátá léta, lze považovat za nemalý zázrak, který sám kytarista přičítá nezvyšování dávek a aplikaci těch nejkvalitnějších substancí.
Coby člověk, kterému už ani ta tráva nechutná, mám ale s líčením podobných výstřelků a průšvihů menší čtenářský problém: feťácké, stejně jako huličské a opilecké historky mi připadají zajímavé do určitého množství. A tohle množství Richards v knize samozřejmě několikanásobně překračuje, čímž se z lehkého čtení místy stává neveselý dokument o neschopnosti vymanit se z bludného kruhu vlastní slabosti.
S obvyklou nonšalancí
Jiné čtenáře bude líčení drogových excesů třeba zajímat více než mě (Stones jsou ostatně stěžejní spolutvůrci magické poezie sexu, drog a rock & rollu) a je nemyslitelné, aby se mu Richards v knize vyhnul. Autocenzuru uplatňuje jindy a jinak - a jde na to poměrně rafinovaně.
Přizná, jak to bylo s jeho údajným legendárním pádem z palmy, díky němuž byla odložena část turné A Bigger Bang včetně koncertu v Brně, naznačí, jak naložil s popelem svého zesnulého otce a jak vznikla historka o údajné výměně krve, kterou podstoupil na jisté švýcarské klinice. Vše s onou obvyklou nonšalancí.
S podobnou nenuceností spontánního vypravěče ale „zapomíná" na jiné důležité kapitoly z života Rolling Stones. Pokud si čtenář třeba myslí, že se dozví něco víc o okolnostech tragického konce zakladatele kapely Briana Jonese, je na omylu. Také o spoluautorství superhitu Jumpin' Jack Flash, které si ve svých memoárech Stone Alone nárokuje baskytarista Bill Wyman, nepadne ani slovo. Píseň prý složil sám na akustickou kytaru (i když podle Wymana sám baskytaristovo spoluautorství uznal).
Knihy Život a Stone Alone vůbec tvoří zajímavý kontrast: Bill Wyman je hnidopišsky podrobný kronikář dávající často dává najevo nespokojenost a pocit tvůrčího zneuznání, zatímco v Richardsově spokojenost vyzařující knize mají ostatní Stones jen epizodní role.
Čtěte také:
Scorsese vytesal nadživotní pomník Rolling Stones
Zbytečné vykopávky protlačily skvělé album na vrchol
Wyman a kytarista Mick Taylor se zde téměř nevyskytují, Charlie Watts, Brian Jones a Ronnie Wood o něco více. Mnohem větší roli má stálý spolupracovník kapely, Richardsův blíženec a kumpán, saxofonista Bobby Keys; největší prostor ze všech kolegů má samozřejmě Mick Jagger.
Richards pokračuje ve hře, kterou Stones pro média rozehráli již v osmdesátých letech, kdy se komplikovaný vztah tzv. zářivých dvojčat (glimmer twins) stal vděčnou krmí hudebního i bulvárního tisku. Na Jaggerovu hlavu se ve vyprávění snese nejeden posměšek a výhrada, což Richards uzavře tím, že Mick je jeho nejlepší přítel a on zabije každého, kdo by se na něj byť jen křivě podíval.
Jinak se ovšem dozvíme, že Mick Jagger má malý penis (zato prý obrovské koule), není spokojen s dosaženým zvukem Stones a neustále by jej obohacoval o to, co je zrovna in a co kde zaslechne (a za pár dní považuje za vlastní nápad - proto je coby spoluautorka písně Anybody Seen My Baby? uvedena k.d. lang). No a ten šlechtický titul...
Netřeba se nechat mást
Richardsův dvojí metr se nejvíc projeví ve chvíli, kdy Jaggerovi začne vyčítat sólová alba, která považuje za prachmizerná (na prvním z nich, což diskrétně nezmíní, má jedno spoluautorství). Jagger by prý neměl zneužívat značky Rolling Stones pro vlastní kariéru a hrát na sólových turné stounovské hity. Sám u sebe ale stejné chování (dvě sólová alba, desky se skupinou X-Pensive Winos, stounovské písně v koncertním repertoáru) považuje za příjemný způsob trávení času.
Muž, který miluje blues, svou rodinu a široká srdce černošských mamas, ve svých memoárech zkrátka nepřináší o nic víc než tu více, tu méně zábavné historky. Může nás zarazit, když říká, že jej zaskočila sláva, jíž se dočkal, neboť netoužil po ničem jiném než mít nejlepší kapelu v Londýně. Jeho oddanost hudbě je ale nezpochybnitelná a pasáže popisující zrod hudby Stones či specifický způsob hry na kytaru (pět strun, otevřené ladění) jsou tím jednoznačně nejzajímavějším.
Life není strhující kronikou jednoho života ani nepřetržitým gejzírem ostrovtipu. Ze všeho nejvíc se jedná o příjemné letní čtení pikantní - asi tak, jak jen lze čekat od Richardse, jehož eskapády stejně všichni alespoň rámcově znají. PR agentury placené za prodej zboží se sice předháněly a předhánějí ve falešném červenání nad jakousi „skandálností" díla, tím se ale není třeba nechat zmást - ovšem ani si zkazit čtenářský zážitek.
Český překlad Života nicméně poněkud trpí uspěchaností. Alexandra Fraisová jako by se nemohla rozhodnout, do jaké míry nechat Richardse mluvit hovorově a místy dosti bezradně a těžkopádně lavíruje mezi spisovností a nespisovností. Redakce a odborná úprava hudebního publicisty Radka Diestlera překvapivě ponechala několik míst zcela nedotčených: mixážní pult opravdu není totéž co pracovní deska. Jakmile dojde na nahrávací studio či elektřinu, jsou české překlady knih o hudbě stále dosti amatérské a nepoučené.
Keith Richards: Život. Překlad Alexandra Fraisová. 529 stra. Vydal Ikar, Praha 2011. Doporučená cena 499 korun.
