Když mluvíte moc o penězích, ztrácíte životní lehkost

Karel Veselý
10. 4. 2012 14:55
Jan Burian vydává nové album Jak zestárnout
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Na konci března oslavil Jan Burian šedesáté narozeniny, k nimž si nadělil koncert v Divadle Archa a také novou desku Jak zestárnout. Stáří je jedním z témat čtrnácti nových písní, těmi dalšími jsou podle autora „terorismus, syndrom vyhoření, lidská zabedněnost, láska, internet, smrt, tajemství, odpovědnost, osamělost či ostré lokty".

Texty sahají od lehce bizarních (v Ani SMS se jistý Harry rozhodne proměnit v psa, protože těm ženy v jeho věkové kategorii věnují větší lásku než mužům) až k pochybovačným (v Napoprvé si stěžuje, že "Všechno už bylo napsáno") a posluchač si samozřejmě dostatečně užije i Burianův unikátní smysl pro černý humor.

V názvu alba záměrně chybí otazník, a tak se deska dá poslouchat i jako návod pro Burianovi vrstevníky co dělat, když stáří zaklepe na dveře. Jedna z klíčových postav českého před i porevolučního písničkářství, příležitostný dokumentarista, televizní "zpovědník" a fejetonista toho poslední dobou stíhá opravdu hodně. Nedávno vydal knihu o svém otci Nežádoucí návraty E. F. Buriana, připravuje pro ČRo Vltava pořad o severské kultuře, organizuje volné sdružení Osamělých písničkářů, vystavuje své fotografie a ještě bojuje proti otřesné hudební dramaturgii Radiožurnálu.

Foto: Aktuálně.cz

Na novém albu se znovu výrazně podepsali jeho synové Jiří (Republic of Two, Southpaw) a Jan (Kyklos Galaktikos), kteří zpívanou poezii obalili do elektronických šrumů a ruchů. Jako kdyby Burian chtěl utéci z nesmyslného stereotypu, že písně o stáří musí doprovázet tklivý klavír. Jak ale moderní produkci přijmou jeho tradiční posluchači?

„Zkusili jsme, co to udělá," říká Jan Burian. „Na druhé straně si ani nedovedu představit, že bych měl hledat třeba témata, která by posluchači „přijali". Tak nějak se to dělá spíš v reklamě, ne? A nebo dělat konzervativní muziku proto, že se zrovna zabývám stářím."

Aktuálně.cz: Jaký byl tedy motiv, že deska dostala moderní zvuk?

Především skutečnost, že nás to takhle baví. Mě odjakživa přitahuje možnost dát písničkám, které hraju běžně na klavír, bohatší kabát a Jiřího, pokud vím, zase láká totéž obráceně - zkoušet, co písnička unese, kam až se dá dojít a jaké prostředky použít, aby byly písničky zajímavější.

A.cz: Jak album vznikalo?

Nahrál jsem Jiřímu klavír a zpěv, on odstranil klavír, ale nikoli melodii, občas pozměnil harmonii a nahrál téměř všechny nástroje. Někdy pak hosté dohráli, co bylo třeba, a nakonec jsem to já znovu přezpíval, tentokrát už v duchu té které aranže. Bavili jsme se o náladě, o výrazu či způsobu zpěvu. Většinou jsme se naprosto shodli, sem tam si něco museli vyjasnit. Šlo to velmi lehce.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Hlavním motivem alba je stárnutí. Máte nějakou oblíbenou píseň či rovnou desku na toto téma?

Asi jich nebude moc. Jednu zpíval kdysi Peter Lipa, o tom jak v září stojí u dveří stáří a rozum tomu nevěří... ale většinu těch, co mám o stáří rád, jsem napsal sám - to je trochu trapné říkat, že - třeba Ještě tak pejska z mého úplně prvního alba Hodina duchů, nebo Některé staré ženy z Černého z nebe. Ale o stáří se asi moc často nezpívá.

A.cz:  Loni v listopadu se v Divadle Archa sešli u příležitosti čtyřicetiletého výročí členové Šafránu. Není vám líto, že po roce 89 byla tradice českého písničkářství přetržená a současné pokusy, jak na ni navázat, působí poněkud klopotně - byť úspěch Tomáše Kluse ukazuje, že o tento druh výpovědi je u nás momentálně zájem. Jaký je podle vás v Čechách stav této specifické disciplíny?

Rozhodně nebyla tradice českého písničkářství přetržena. Spíš šlo o jistý ústup ze záře reflektorů - dřív byla situace poněkud nenormální, protože nebyla svobodná média a písničkáři je tak trochu nahrazovali a byli tím do jisté míry zavlečeni do politiky. Od roku 1989 se však objevilo už několik vln, nebo chcete-li generací, nových písničkářů, kteří na tradici tohoto žánru významně navazují. Jsou angažovaní, ale ne přímo političtí. To asi není prvořadý úkol umění. Není také jejich vina, že okruh publika, které se o ně zajímá, není příliš široký. O umění se (s čestnými výjimkami) téměř nikdy nezajímá moc lidí. O masovou kulturu ano. A já pořád považuji písničky za zpívanou poezii a nemyslím si, že by na ně měl mít náladu každý. U popu (do kterého ve vší úctě musím přiřadit i Tomáše Kluse) je tomu samozřejmě jinak. Ale kdyby si najednou národ začal prozpěvovat písně od Jiřího Smrže, Petra Váši či Dagmar Voňkové, asi bych trochu znervózněl.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Ještě chvíli zůstaňme u Tomáše Kluse. Jaké jsou příčiny jeho monstrózního úspěchu? Dokázal do rádií dostat lehkou verzi toho, co u nás sice dělají mnohem talentovanější muzikanti, kteří se ale příliš neohlíží na požadavky publika?

Máte pravdu. Myslím, že je to výborně vykalkulováno a tajemství úspěchu tkví i v tom, že je to herec, a umí tudíž své věci dobře naservírovat nebo, jak se říká, prodat. V posluchačích je latentně obsažena touha po textech s obsahem a v dramaturzích snaha zabránit nejhoršímu - aby do písní pronikala nějaká složitější poetická či osobní poselství. A tak akceptují sem tam Jaromíra Nohavicu (ne ovšem vždycky), protože on také dokonale umí vystihnout, co publikum chce (zima, fotbal, televizní soutěž, aktuální zbití lidí na techno festivalu) a nebo kultivovaného a podbízivého Tomáše Kluse, který se pohybuje na podobné vlně.

Jiřího Konvrzka už ne, je moc hrubý a příliš rafinovaně vtipný, Dagmar Voňkovou už ne, je moc hluboká a málo na efekt, Jiřího Smrže také ne, protože je moc pravdivý a jeho metafory příliš dráždí, a tak bychom mohli jmenovat dál. Opravdoví písničkáři jsou navíc něco jako zrcadlo a většina dramaturgů se zkrátka bojí, že by se v něm lidé spatřili a pak by jim to nejspíš měli za zlé. Ale nezapomínejme, že i naoko obdivovaného Karla Kryla vysílají rádia jen, když umře Václav Havel. A to už byl Kryl akceptován jako národní kulturní památka. Tomáš Klus je zkrátka něco jako nealkoholické pivo nebo cigarety bez nikotinu. Když si ho dáte, vypadá to dobře a nijak to nikomu neublíží a nic se vlastně nestane.

A.cz: Nepřijde vám, že ve svých textových banalitách a zálibě v prázdné krasomluvě má současný domácí střední proud dokonce jisté styčné body s normalizačním popem, který se také ze všech sil snažil neříct svým posluchačům vůbec nic a televizní či rozhlasová dramaturgie s tím byla velmi spokojená, protože to jejich diváky či posluchače příliš nerušilo od spokojené konzumace?

Foto: Indies MG

Ano, ale není to ani příliš překvapující. Dokonce bych řekl, že domácí střední proud snad už ani není proudem středním, ale nějakou sadomasochistickou odnoží kultury starých časů. Pop je náchylný k hlouposti vždycky, ale může být i jiný - i chytrý i vkusný, dokonce i vysoce umělecký (Björk nebo svého času u nás Suchý a Šlitr). Ale náš současný stav nezavinili hudebníci, ale především dramaturgové a redaktoři.

A.cz: Váš fejeton Přímluva za hudbu byl jedním ze spouštěcích prvků silné kritiky hudební dramaturgie ČRo 1 Radiožurnál, která vyvrcholila veřejnou debatou. Sám jsem tehdy seděl v Rubínu a zaujal mě technokratický jazyk, s níž představitelé nejposlouchanějšího veřejnoprávního rádia vedli argumentaci. Není způsob, jakým představitelé rádia reagovali na kritiku veřejnosti odrazem nějaké hlubší krize ve společnosti?

Je zajímavé, že si několik lidí takto na dlouhá léta dokázalo privatizovat veřejný prostor, tedy prostor ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu. Prošlo jim i to, že dosadili pitoreskní figurku zaměstnance pražského metra na místo dramaturga hudebního vysílání, aniž by ten člověk musel projít nějakým konkurzním řízením a obhájit svůj dramaturgický záměr a také hudební vkus v konkurenci se vzdělanými hudebními dramaturgy. To je přece skandální, podobně jako aféry na pražské radnici, a v tomto smyslu to odpovídá některým soudobým nebezpečným trendům. Snad se to z vůle těch, kteří nás vyzvali k diskusi, vylepší.

A.cz: Vzbudil ve vás nakonec odpor širokého spektra posluchačů proti dramaturgii nějakou naději, že se věci celkově můžou posunout k lepšímu? Dá se to považovat částečné narušení status quo za úspěch?

Foto: Indies MG

Určitě je to úspěch, ale dlužno říct, že jsme ho jaksi přestali očekávat. Najednou se ukázalo, že situace Radiožurnálu je neudržitelná. Dříve nebo později budou muset ti lidé ze svých míst odejít, bude se muset vypsat něco jako výběrové řízení a každá změna musí být k lepšímu. Ale je to všechno zdlouhavý proces, už jen podle zákona, že dobré věci přicházejí pomalu, zatímco ke zhoršení dochází střemhlav. O tom, že ke změnám nemusí dojít, snad už je přesvědčeno jen několik zaměstnanců té stanice a asi i pár rozhlasových radních, tak uvidíme.

A.cz: Už v éře prvních kampaní proti kopírování hudby, které proběhly na začátku tisíciletí, jste šel proti jednotné frontě hudebního průmyslu a vizionářsky tvrdil, že naopak kopírování zachraňuje hudbu a naopak ničí zisky hamižných vydavatelů. Teď jsme v trochu jiné situaci a hojně se řeší nové digitální zákony. Proto vyvstává otázka, jestli to stejné, co jste řekl o CD, platí i o internetu a volném šíření nahrávek ve formátu MP3?

V zásadě se nic moc nemění. Pořád platí, že když dílo kopírujete, tak ho nezabíjíte, ale naopak rozmnožujete. Pořád platí, že nemůžete chtít dostat zaplaceno za všechno, co uděláte - což umělec většinou ví a počítá s tím, ale hudební byznysmeni chtějí peníze i z neobsazených křesel v sále a z přístrojů v neprodaných hotelových pokojích. Pořád platí to, že když mluvíte příliš o penězích, ztrácíte životní lehkost a mění se vám žebříček hodnot směrem k malichernostem a podružnostem. Pořád platí, že svoboda je pro tvorbu to nejlepší a jakékoli zákazy jí škodí. Z toho si můžeme odvodit všechno ostatní. Nejsem odborníkem na to, jak to prakticky všechno zařídit, aby byla spravedlnost, ale zásady, které tu vyjmenovávám nemám důvod opouštět.

A.cz: Jste organizátorem neformálního sdružení Osamělí písničkáři, jehož festival se koná 20. a 21. dubna. Jaký je cíl tohoto nadgeneračního "týmu", v němž jsou i veteráni jako Oldřich Janota, ale třeba i třicátníci jako Martin E. Kyšperský nebo Xindl X působnosti na koncertech přece jen trochu omezené? Nechystáte například nějaký výraznější mediální či umělecký "statement" v podobě například kompilační ?

Nemáme jiný cíl, než se scházet a být v kontaktu. Už to, že existuje takové sdružení, kde nejde o společný byznys, ale o to, že se navzájem posloucháme a poznáváme, mě naplňuje velkou radostí. A letos je to deset let, co jsme to začali dělat. Osamělí písničkáři, jejich tvorba i postavení v celém kulturním kontextu je opravdu moc zajímavé téma na knihy či vydávání společných desek. Vydavatelství Galén nám pořád nabízí možnost něco takového vytvořit. Chce to asi jen víc času a energie.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A.cz: Jak je to s vyhledáváním talentů pro sdružení? Sám působíte jako dramaturg? Objevují se v Čechách další potenciální členové?

Každý rok se objeví několik zajímavých a originálních písničkářů. Osamělí písničkáři ovšem nemají oficiální členství. Je pravda, že jsem toho dramaturgem a snažím se, když někoho odmítám, dělat to důstojně a nevytahovat se, protože každý člověk, který tvoří, je mi sympatický. Ale ten úzký výběr, který se nakonec dostane třeba na náš festival, to je - a jinak to nejde - opravdu podle mne to nejlepší, co znám. S výjimkami některých skvělých kolegů, kteří se nemají potřebu družit.

A.cz: Momentálně pro Český rozhlas připravujete pořady o severské kultuře. Kde se vzala tato záliba? V čem může být způsob života seveřanů pro nás inspirativní?

Sever pro mě byla láska na první pohled, hned když se začalo svobodně cestovat. Způsob života seveřanů pro nás může být inspirativní téměř ve všem. Abych to zjednodušil, uvedu třeba příklad starých vikingů, kteří hlásali, že po člověku nakonec nezůstane nic jiného než jeho jméno, všechno ostatní zmizí nebo si jiní rozeberou. A proto je třeba si to své jméno pokud možno co nejméně pokazit.

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Čtyři Ázerbájdžánci zahynuli při výbuchu miny

Čtyři ázerbájdžánští civilisté přišli o život poté, co pod jejich automobilem explodovala protitanková mina v oblasti, kterou nedávno dobyla ázerbájdžánská vojska během šestitýdenní války s Arménií. Boje, které propukly 27. září, ukončila dohoda, dosažená v noci na 10. listopadu. O úmrtí civilistů informovala generální prokuratura v Baku, podle které pátý cestující ve voze vyvázl se zraněním. Výbuch zdůraznil nebezpečí, jakým Ázerbájdžánci čelí na tomto území. Minu nastražili arménští vojáci při svém odchodu z tohoto okresu, který spolu s dalšími šesti ázerbájdžánskými okresy po čtvrt století ovládali Arméni spolu s celým Náhorním Karabachem. 

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Izraelci opět protestovali proti premiérovi

V izraelských městech se znovu konaly protesty proti premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, který čelí u soudu obžalobě z korupce. Izraelci proti němu protestují už 23 víkendů, dnes stejně jako v minulých případech jich několik tisíc přišlo před premiérovu rezidenci v Jeruzalémě. Další protesty se konaly v Tel Avivu, Caesareji, Holonu a v dalších městech. Cílem protestujících je přinutit Netanjahua k rezignaci. Kromě tří kauz, ve kterých už je souzen, chtějí demonstranti rozšířit jeho stíhání i o případ nákupu armádních ponorek. V této kauze byl Netanjahu vyslýchán, ale není obviněn. 

Zdroj: ČTK
Další zprávy