Recenze - V roce 1978 se Kate Bush stala vůbec první ženou-interpretkou, která dostala na číslo jedna britského žebříčku vlastní autorskou skladbu. Její singl Wuthering Heights inspirovaný stejnojmenným románem Emily Brontëové (česky Na Větrné hůrce) se stal milníkem popové emancipace ženského vidění světa.
O tři dekády později dominují ženy hitparádám a odkaz geniální venkovské dívenky z Kentu je v britské populární hudbě stále cítit velmi silně; důkazem budiž tvorba pětadvacetileté Londýňanky Florence Welch, která se s druhou deskou svého projektu Florence and the Machine nazvanou Cermonials snaží přímo navázat na opulentní art-pop Bushové z 80. let. Sama Kate Bush je ale už dávno někde jinde - působivá novinka první dámy britského popu 50 Words For Snow nabízí ztišené meditace nad padajícím sněhem.
Křehký minimalismus
Kate Bush před třemi lety překročila padesátku a snaží se žít s rodinou na svých dvou venkovských sídlech co možná nejcivilnější život. V něm má hudba místo jen příležitostně - zatímco předchozí studiové album Aerial následovalo po dvanáctileté pauze, na aktuální 50 Words for Snow čekali posluchači šest let.
Bushová nicméně letos vydala i kolekci nových verzí svých starých skladeb, květnovou desku Director's Cut. Jako kdyby si potřebovala zamést před prahem - aktuální deska je totiž překvapivým vykročením do míst, kde ještě nikdy nebyla. Písně z jejího repertoáru doposud z velké většiny splétaly bohatě vrstvené zvukové krajiny, 50 Words for Snow je se svým křehkým minimalismem skoro přesným opakem.
Skladby dosahující často až desetiminutových stopáží nehýří nápady, jen pečlivě vtahují posluchače do svých chladných prostor. V prostých aranžích jako by Bushová chtěla vykreslit panenskou prázdnotu čerstvě napadaného sněhu. Tóny evokují padající vločky, zpěvaččin hlas je maximálně soustředěný a umírněný.
Už to není ta Kate Bush, kterou kritici trochu stereotypně zařazují do panteonu britských popových excentriků a která infikovala pop postupy britského art-rocku (ochranou ruku nad ní ostatně držel David Gilmour z Pink Floyd a mezi rádce patřil i Peter Gabriel). Tentokrát hudební doprovod mnohem více připomíná intimní ambient Briana Ena nebo klavírní minimalistické soundtracky Michaela Nymana.
Odklon Bushové od velkých písňových ambicí paradoxně přichází v okamžiku, kdy se někdejší sofistikovaný prog-rock zbavuje negativní nálepky megalomanie a popoví hudebníci se přestávají bát vážných témat - viz letošní, kritikou zbožňované album Let England Shake od PJ Harvey. Místo velkých a dramatických gest je novinka Kate Bush civilní a svoji „závažnost" staví výhradně na čarokrásných melodiích.
Sex se sněhulákem
I textově se deska drží metafory sněhu; prosté a zároveň mnohoznačné, otevírající témata nevinnosti, zrození či prázdnoty. V úvodní skladbě Snowflakes pozoruje zpěvačka svět optikou sněhové vločky padající z nebe a s refrénem jí pomáhá syn Albert. Lake Tahoe maluje ledový obraz zamrzlého jezera, první singl Wild Man vypráví o setkání s yetim a v Misty se klasická dětská animovaná pohádka Raymonda Briggse Snowman převrací v sexuální fantazii o zakázané lásce se sněhulákem, který se hrdince v posteli rozpouští pod rukama.
Duet s Eltonem Johnem Snowed In At Wheeler Street je chladnou rekapitulací vztahu milenců oddělných historickými událostmi, kteří se konečně potkávají, ale netuší, jestli se ještě vůbec milují.
Ledoví hrdinové z nové desky mají vůbec hodně daleko k jejímu milovanému Peteru Panovi - klukovi, jenž věčně uniká dospělosti. Kate Bush verze 2011 zpívá z pozice někoho, kdo zažil brutální realitu světa a rozhodl se ho už sledovat jen z okna. V obrazu padajícího sněhu je ale i jistá naděje nového začátku.
Ačkoliv už letos jedno album vydala, nechtěla zpěvačka údajně s novinkou čekat na další rok, vydání před koncem roku jí přišlo jako příhodné. A strefila se. V době, kdy hudební obchody plní nesmyslné vánoční coververze velkých hlasů, natočila Kate Bush dost možná nejopravdovější zimní desku, která neždímá z hudby laciné city, ale jemně je v posluchačích probouzí.
Pop jako estráda s ohňostrojem
Ať už v žebříčcích vládly jakékoliv žánry, Kate Bush měla vždy mezi popovými interpretkami dostatek následovnic. Čerpaly z její svébytné poetiky ženského písničkářství, sebevědomé výstřednosti i schopnosti propojovat nové technologie s klasickými postupy. V 90. letech by se mezi její „žákyně" daly zařadit Tori Amos a Björk, v nulté dekádě pak Amanda Palmer z Dresden Dolls nebo Alison z Goldfrapp. Její současný vliv posiluje retro vlna osmdesátek - Fever Ray nebo Bat For Lashes s ním ale pracují velmi kreativně.
Před třemi lety poprvé zasáhl britskou Top 30 londýnský projekt Florence and the Machine. Singl Dog Days Are Over s vokální akrobacií, vypjatými emocemi a chytrou popovou produkcí měl všechny znaky největších hitů Kate Bush. Hlavní protagonistka kapely Florence Welsch nijak nepopírala bushovské ovlivnění a srovnání se stalo „evergreenem" i v recenzích na debutovou desku Lungs vydanou v létě 2009.
Britský bestseller prodal doma bezmála 1,5 milionu kusů a stal se albem roku na Brit Awards. K tříletému pobytu v první stovce žebříčku album ani nepotřebovalo Top 10 hit; ten nakonec Florence získala coververze disco klasiky You've Got the Love.
Na úspěchu Lungs se výrazně podílel producent Paul Epworth, který je podepsaný i pod aktuálním megatrhákem 21 Adele. Její globální úspěch by mohl vést k závěrům, že svět potřebuje ještě jeden velký hlas - a novinka Florence se tento záměr snaží všemožně naplnit podle filosofie „Udělejme velké věci ještě větší".
Florence Welsch nemá problém rozehrát vokální erupce bezmála operních rozměrů - pilotní singl Shake It Out je bombastický popový ohňostroj s pochodovými rytmy. Mnohem větší potíž je v tom, jak patos poté zastavit. Lover To Lover se nafukuje do gospelových rozměrů, ale místo spirituální katarze servíruje spíš stadiónovou estrádu. Never Let Me Go už skoro zasahuje do teritoria new age kýče, který úspěšně obhospodařuje Enya nebo pseudo-symfonické metalové kapely.
Pompa a velké emoce k ostrovnímu popu i rocku patřily odedávna, Florence si z tradice, do níž nemalou měrou přispěla i Kate Bush, na druhé desce bohužel vzala to horší. Úspěšný debut stál na kouzlu napětí mezi písňovou intimitou Florence a popovou Machine dunící kolem ní; novinka Ceremonials zůstala jen prázdně monumentální.
Nakonec i její mentorka Kate Bush už pochopila, že velké emoce si (nejen) v hudbě dávno přivlastnil masový marketing. A pokud nemá pop sklouznout do parodie, musí mít osobní rozměr. Jinak se rozplyne jako vločka na radiátoru.
Kate Bush: 50 Words For Snow. CD, 65 min. Vydala firma Fish People, 2011. - Florence and the Machine: Ceremonials. CD, 56 min. Vydala firma Island, v ČR distribuce Universal, 2011.
