Rozhovor - Anglický kytarista Justin Adams si zahrál s lecjakou hvězdou - se Sinead O'Connor, Natachou Atlas, Jah Wobblem i Peterem Gabrielem a produkoval mnoho dalších včetně dnes proslavených Tinariwen.
V posledních osmi letech dokonce vedl doprovodnou skupinu Roberta Planta. Přesto všechna velká jména nedávno vyměnil za gambijského zpěváka Juldeha Camaru, se kterým právě teď vydává druhé album Tell No Lies.
Divoké eklektické album nedílně spojuje blues, rock a africkou hudbu a díky Indies vychází také v Česku. Společné vystoupení Justina Adamse a Juldeha Camary bude jedním z vrcholů Respect Music Festivalu, kde zahrají v pátek 26. června. O den dříve se představí českému publiku také v Národním domě v Ústí nad Labem.
Jste považován za velkého znalce a propagátora africké hudby. Kde jste vůbec objevil gambijského zpěváka a hudebníka Juldeha Camaru, který nepatřil k těm nejznámějším interpretům?
Bylo to úplně naopak, objevil on mě. Zavolal mi poté, co slyšel moje album Desert Roads, které je zčásti inspirované právě západoafrickou hudbou. Poslouchal jsem gambijské nahrávky několik let předtím, ale vůbec jsem netušil, že na některých z nich hraje Juldeh. Jsme vlastně vzájemnými fanoušky naší hudby.
Vaše společné album Tell No Lies zní nečekaně tvrdě, místy snad až punkově s až garažovým zvukem.
Přesně tak. Jsem velkým fanouškem The Clash nebo Talking Heads a zároveň mám hodně rád africké nahrávky ze sedmdesátých let s divokým elektrickým feelingem. Chtěl jsem, aby Tell No Lies mělo podobně tvrdý surový zvuk.
Kdy jste se vůbec začal zajímat o africkou hudbu? Vím, že jste vyrůstal v Egyptě, ale přece jen ta punková léta musela prvotní dojmy z etnické hudby hodně utlumit.
Je to všechno o vzrušení a energii. Pamatuji si, když angličtí punkeři byli úplně hotoví z reggae a dubu, hlavně v klasické periodě sedmdesátých let. V té době to i pro mne znamenalo vstup do světa world music. Reggae, soul, rhythm and blues, potom objevy klasiků, jako byli Fela Kuti nebo Ali Farka Toure; to byla jednoduše řečeno revoluce. Pro mne osobně, asi právě kvůli tomu, kde jsem vyrůstal, je bližší islámská strana africké hudby, která je právě prezentována pouštním blues.
Ozvěny africké hudby stále častěji pronikají do mladé hudební scény a indie rocku. Jde hlavně o skupiny soustředěné kolem klubu The Smell v LA a také některé newyorské kapely. Víte o nich?
Nejsem expert, co se této scény týče, ale něco málo o tom vím a pár nahrávek těch kapel mi kdosi přinesl. Musím říct, že z toho mám radost, ale hlavně mi to dává obrovský smysl. Daleko větší než ten ambient ethno chillout šmejd, který můžete slyšet všude.
O africkou hudbu je teď obrovský zájem. Podobné to bylo s balkánskými dechovkami nebo indickou elektronikou. Dnes se zdá, že se tyto styly až na vzácné výjimky celkem vyčerpaly. Myslíte, že to africkou hudbu a pouštní blues, které je hodně in, čeká také?
Nijak zvlášť mě nezajímají módní vlny, ty přicházejí a odcházejí. Africká hudba je natolik silná, velká a mocná, že dokázala přežít 4000 let. Mám pocit, že se jí žádné módní trendy snad ani dotknout nemohou. Samozřejmě jiná věc je, jak dlouho se udrží současný zájem o ni ve světě; ale to vážně není moje starost.
Robert Plant nyní sbírá úspěchy se zpěvačkou Alison Krauss, došlo k veleočekávanému koncertu Led Zeppelin. Jak to momentálně vypadá s vaší kapelou Strange Sensation?
Inu, neříká se to lehce, ale byl bych velmi překvapen, kdyby Strange Sensation hráli znovu tak jako dřív. Ale pořád jsme velmi dobří přátelé. Dovedu si představit, že spolu budeme v budoucnosti pracovat, jen to asi bude všechno trochu jinak.
V šestnácti jste hrál v punkové kapele. Napadlo by vás v té době, že budete hrát s jedním z Led Zeppelin? Co by vám na to tehdejší spoluhráči řekli?
Cha, jsou ohromení! Vážně, s mnoha z nich jsem pořád ve styku a mají ze mne radost. Tehdy v sedmdesátých letech to vypadalo, že jsou mezi punkery a rockovými hvězdami obrovské rozdíly, veliké propasti. Ale teď už je dávno jasné, že tyhle bariéry nikdy neexistovaly.
