V roce 2004 vydávají The Streets konceptuální album A Grand Don't Come For Free a grime-boy Dizzee Rascal svůj Showtime; proti takové inovátorské invazi měl Just Jack se svým vyklidněným hip-popem stejnou šanci jako tibetská kopí proti čínským puškám v roce 1950.
Přestože songy jako Paradise (Lost & Found) nebo Snowflakes dokázaly zatlačit až na aortu, jeho debut The Outer Marker jednoduše zapadl - veškerý odpor marný.
Díky bohu však Just Jack nehodil kopí do žita, rány si vylízal do hladka a ještě na sobě zamakal. Nepokusil se o radikální obrat kurzu, nepustil se do protiútoku v terénu, kde to nezná. Vyčkal času.
Ne že by teď byla doba úplně ideální, ne že by konkurence oslabila. Není to tak dlouho, co desky vydali Plan B a Lady Sovereign. A Panic Prevention Jamieho T se s Overtones utkává plackou v placku během jediného týdne.
Jenomže uši publika si za ty tři roky zvykly na ledaccos, a nezůstávají vytřeštěně odstáté pokaždé, když někdo vyvede nějakou sonickou šílenost. Jackovi se otvírá prostor, kam by zapadl - a přitom byl pořád slyšet.
Lady Sov je magor. Ben Drew těžkotonážní sociální kritik se španělkou a Jamie lehce vyjetý kámoš s tím samým hudebním nástrojem. Jack je prostě Jack - řekne vám něco o sobě a podbarví to vysoce user friendly popovým mixem všemožných žánrů.
Je šikovnou alternativou k alternativám. Důkazem toho, že střední cesta existuje a může být dlážděná zlatem, ne splašky.
Barvou hlasu připomíná trochu Mika Skinnera, jenomže ten to s londýnským přízvukem ukrutně přehání (a nikdo mu ten trademark neupírá) - zatímco Jack se drží v naprosto srozumitelných mezích. O to větší efekt pak má další rys, který se "Streetsem" sdílí - vypravěčský talent.
Referuje o (svých) náladách, které přinášejí (jeho) všední dny, lásky, přátelé. A člověk se v tom najde, ať se jedná o bezcílné bloumání bytem (Lost), o důležitost sepětí s přítomností (Hols On) nebo úvahu na tím, že někdy je lepší držet jazyk za zuby než ublížit drahé polovičce (Talk Too Much).
Může se to zdát příliš banální a melodie zpívaných pasáží přisvědčují, že zdání neklame; Jack se do zpěvu pouští poměrně často a vystačí si s jednou oktávou i jednoduchými, ale magnetickými popěvky. No a co, vždyť život je složený z banalit a cesta k něčemu neobyčejnému přes ně vede. A Jack to ví.
Je to slyšet i v produkci. Míchá funk (ten především) a soul a disco a synthi-pop a koření to kdečím, ale vždycky s neuvěřitelnou lehkostí a vždycky tak, aby posluchače nenásilně přitáhl a upoutal na nebesky měkké houpací křeslo nenáročného, přitom vůbec ne přiblblého popu.
Náladou a živostí v nástrojovém slova smyslu (což může být dost dobře iluze, ale to už je vedlejší) se hodně podobá karlovarským Bow Wave. Nechte Emsu přetextovat a odrapovat Glory Days a nepoznáte rozdíl.
Overtones není hudebně ani textově žádná hudba budoucnosti. Retro jenom příležitostně (a jenom hudebně). Tohle album nepřepíše historii britského hip-hopu. Ale možná přepíše tu vaši.
Just Jack: Overtones, CD, 58 minut, Vydala firma Universal., 2007.