Recenze - V roce 2001 byli vzývání jako zástupci nové generace, která vlije do žil zatuchající elektronické scény nový život. O osm let později Röyksopp vydávají třetí desku a namísto životabudičů jsou z nich tápající hudebníci, kteří z nějakého důvodu přestali o hudbě přemýšlet ve svém vlastním, výsostně jedinečném rozměru, ale začali kopírovat to, co už kopírují jiní.
Debutové album Melody AM nabídlo v podstatě bezchybný mix osvědčených postupů a motivů, které definovaly kreativní euforii 90. let s vizionářským čichem pro budoucí trendy. Výsledek? Více než milion prodaných desek byl na jemně mimoidní norský elektronický debut velmi slušný výkon.
V roce 2005, kdy Röyksopp vydávají druhé album The Understanding, je už všem jasné, že taneční scéna sice přežívá, ale dávno není dominantním a trendy určujícím proudem.
Z predátora, který do dekadentních kontextů sampluje reálie minulých dekád, se elektronická scéna sama stala samplovanou, napodobovanou a v dobrém vysmívanou klasikou. A Röyksopp přišli s nejhorší možnou odpovědí, kterou lze vymyslet: ještě tento trend umocnili.
Začali striktně oddělovat pomalé, meditativní skladby s tanečními vypalovačkami. Kdoví proč se dobrovolně vzdali umění jemného předělu, mostu mezi tanečním a relaxačním. Co víc, pomalé, dumavě plynoucí skladby vystrojili coby okatou parafrázi francouzských Air, taneční zase vyvedli skoro vulgárně prvoplánovitým způsobem do parodie na 80. léta.
V obou případech ale popřeli všechno, co, definovalo výjimečnost Melody AM. O retro 80. let už v té době pokoušel kdekdo; skoro se stalo něčím jako gymnaziálním vtípkem, kdy se kluci na večírek převléknou za holky. Tisíckrát vylouhovaný vtip - ale zdá se, že se vždycky najde spousta lidí, kterým to přijde zábavné.
V případě letošní novinky Junior udělali Röyksopp úkrok stranou; jakoby se rozhodli potěšit jak ty, které vzalo za srdce Melody AM, tak ty, kteří se cítili být pobaveni a uspokojeni s The Understanding.
Hned úvodní Happy Up Here je propletenec pípanců, rozverně poskládaných do bezstarostné syntezátorové melodie odkazující k nepřekonatelné Eple. Celé to opentili odtažitostí a prodchnuli hymnickými vokály - a nezní to zle. Jenže opět Air připomínají velmi mocně.
Ani na Junior nepřekročili v pomalejších pasážích role jejich epigonů, v tanečnějších kouscích se opět nejsou schopni povznést nápodobu retro motivů 80. let na životaschopný koncept. Totéž už lze s bonusem autentičnosti najít na o generaci starších nahrávkách Soft Cell, Erasure nebo Pet Shop Boys.
Junior je ve výsledku rozporuplná a těžko uchopitelná deska. Z aktuální tvorby Röyksopp je cítit, že ztratili nad svým jedinečným talentem a pohledem kontrolu. Výsledkem jejich snažení může být rutina bez fantasie stejně jako neopakovatelný zážitek.
Röyksopp se v tom pořádně motají a Junior jim v jejich schizofrenii mezi banálním a jedinečným rozhodně rozhřešení nepřinesl; chybí mu jasná vize. Má v sobě jak nedostatky The Understanding, tak silné motivy, které připomenou Melody AM. Dobrým příkladem toho, že Röyksopp ještě nemusí být úplně na odpis, je éterická popová balada Vision One.
Skrz naskrz ji prokláli skřípavým, kňouravým a podmanivě otravným zvukem, který by člověka dokázala uhranut poslouchat i bez všech těch vokálů, syntezátorových ploch a bicích automatů kolem. Dohromady to opět působí onou mile mimoidní atmosférou, která definovala geniálně mlhavé kontury Melody AM.
Nebo True To Life: úsporná, přitom zvukově velmi výživná koláž, jejíž lehkost kontrastuje s nenápadnou, ale v podtextu zřetelnou důmyslností a komplikovaností. I tady konečně po letech opět znějí jako nikdo jiný než jako každý druhý.
Podstatné a smutné ovšem je, že Röyksopp působí dojmem, jako by sami rozdíl mezi šmírou a jedinečným gestem neuměli rozlišit.
Střílejí od boku, ani neví kam a proč. Pokaždé sice něco zasáhnou, ale to není žádné terno. I náhodou se lze dobrat výjimečného výsledku, ale je to jako vsadit si v loterii.
Röyksopp: Junior. CD, 50 minut. Vydala firma EMI, 2009.