Část posluchačů by jistě řekla, že ta krása má originální tvar, není zaměnitelná. A někteří si pozoruhodnou kapelu půjdou poslechnout coby živý příklad, jak může dopadnout autorka, která se napojí na některé velmi dnešní tendence - jinými slovy, její zvuk by těžko mohl vzniknout před patnácti či třiceti lety.
Loňské rozsáhlé album Aviary (Voliéra), jehož sestava ve středu zahraje v pražském klubu NoD, sbalilo dohromady snad všechny směry, kterým vystudovaná skladatelka za 13 let kariéry dala průchod.
Její první album Tragedy z roku 2011 dodnes zní domáckým šumem: to už ale losangeleská Holterová studovala hudbu na druhé z univerzit (po University of Michigan získala titul na CalArts) a trpělivě hledala svou pozici. Je schopná inspirovat se kulturou z historie a novinářům po léta nabízí příběhy, které k její hudbě mohou převyprávět.
U druhého alba Ekstasis, které ji následující rok definitivně umístilo na mapu indiepopových a lehce artových hvězd, vedla stopa k antickému dramatiku Euripidovi. Část nahrávky Loud City Song z roku 2013 zase odkazuje na starší muzikál a film Gigi o dívce, která hledá pravidla pro úspěch ve společnosti. Publicisté se těchto konceptů a příběhů rádi chytají: jsou předpřipravené, mají úroveň a pomáhají vyhnout se těžší cestě - psát o samotné hudbě.
Ale odkazy nejsou pro vnímání písní Julie Holterové nezbytné. Už proto, že v jádru ji silně inspirují možnosti zvuku. Aktuální repertoár z desky Aviary vznikl při domácím jamování: skladatelka hrála na syntezátory, zpívala a nechala rozvíjet zvukovou situaci, dokud neztratila pojem o čase. "Když se nabídl meandr, který si vyžádal minutu navíc, nechala jsem se jím vést," říká Holterová.
Co doma vynalezla, přepsala pro kapelu s trubkou nebo violou. Elektronika ji zajímá hlavně jako pracovní nástroj: výsledky prezentuje čím dál víc akusticky, i její klávesy mají místo psychedelické syntézy často barvu barokního cembala. Poetiku tu hodně ovládá zájem o zvuk, jeho barvy a témbry.
Neznamená to, že by nepsala půvabné melodie: jako kouzlem se jí dařily na komerčně nejúspěšnější, čtyři roky staré desce Have You In My Wilderness.
Ale "hlučnost je klaustrofobická", jak říká Julia Holterová, a jakási psychologie zvuku skvěle prostoupila už předešlé album Loud City Song.
Zvuk tady pronásleduje městského člověka jako paparazzi, intenzitu metropole ztělesňují vřeštící free trubky a saxofony. Přitom Holterová je víc jasoň než drsoň: a jistě se jí dotkly roky studování u skladatele Michaela Pisara, který ticho, dlouhé prodlevy a tiché šumy velmi pěstuje.
Zásnuby inteligence a nevtíravé emocionality na novém albu vypadají asi takto: v písních, dostředivě svádějících k hlubšímu poslechu, na svou šanci čekají hnízda probuzeného zvuku.
Ten občas začne prorůstat skladbou na povrch, lomcovat tvarem, rozvibrovávat všechno kolem. Zvuk je živel: zmocňuje se těla i mysli, evokuje vzpomínky, lze se jím intimně dotknout, drží komunitu pohromadě. To všechno říkají písně z Aviary.
S Julií Holterovou přijíždí parta zkušených hudebníků, kteří vědí, že v autorském světě dnes nelze obstát bez skutečně svého stylu. To je možná silná lekce pro české muzikanty: nehrát, "jak se hraje", ale hledat vlastní důvody, pilíře, na kterých všechno stojí.
Za zmínku stojí jeden z hráčů. Japonský postminimalistický autor, klávesista a hráč na dudy (!) Tashi Wada doprovází Julii Holterovou - a ta na oplátku doprovází jeho v čistě experimentálním projektu. Praha i Brno je "v opačných rolích" zažily už předminulý měsíc.
Je to v něčem charakteristický jev dneška: takzvaná protagonistka, která by si po turné mohla dát nohy nahoru, nemá problém stát se řadovou členkou ansámblu, aby jinými prostředky pokračovala v tom, co píše a zpívá. S lidmi, jako jsou Julia Holterová a Tashi Wada, můžeme mít pocit, že žijeme v hudebně plodných a přirozených časech.
