Praha - Femme fatale démona francouzského šansonů Serge Gainsbourga se chystá na první koncertní vystoupení v Česku: odehraje se v sobotu v pražském Divadle Archa.
S doprovodnou skupinou předvede především repertoár ze svých posledních tří alb, ale určitě dojde i na největší hity kariéry.
Původem Britka, která začínala jako herečka a hned v Antonioniho Zvětšenině, vstoupila do filmových encyklopedií coby první odhalený klín v ostrovním mainstreamovém filmu. I její hudební debut byl podobně explicitní.
Ve "sprostém" singlu Je t'aime... moi non plus z roku 1969 Jane Birkin lascivními vzdechy nahradila Brigitte Bardot, s kterou se Gainsbourg tou dobou zrovna rozcházel.
Veřejné odsouzení Vatikánu za song Je t'aime... moi non plus dvojici nejspíš pobavilo, ale na obrovském úspěchu singlu stejně nic nezměnilo. Jane Birkin se podílela i na dalších Gainsbourgových nahrávkách; album Histoire de Melody Nelson je možná tím nejlepším, co natočil.
Jane Birkin a Beck - L'anamour
Šedesátá léta jsou ale dávno pryč a s nimi i doba, kdy mladičká okouzlovala diváky Zvětšeniny. Pryč je i doba, kdy byla múzou Gainsbourga - a ještě před ním skladatele Johna Barryho, autora hudby k prvním bondovkám. Tehdejší sex-symboly jsou ve věku babiček.
Bridgit Bardot a Marta Kubišová se věnují zvířátkům, Elizabeth Taylor možná plánuje další svatbu. Snad jen Marianne Faithfull se po těch všech letech skandálů nadechuje k nejlepšímu období kariéry. A Jane Birkin?
V prvních letech třetího tisíciletí vydala hned tři alba, která ji pozdvihla na vrchol, přestože to neznamená první místa v hitparádách.
Arabesque, záznam živého vystoupení z roku 2002, ještě obsahuje písně jejího "man fatale" - zato podané ve velmi osobitých úpravách, kde i tak kolovrátková melodie jako Elisa získává grády.
Ale kolekce Rendez-Vous z roku 2004 a o dva roky mladší Fictions jsou svébytnými ukázkami nové tvorby. Na obou hostují velká jména pop music.
Na Rendez-Vous najdeme Bryana Ferryho, Briana Molka, Manu Chaa nebo výtečnou kanadskou zpěvačku Feist. Album je vším jiným než melancholickou vzpomínkou na časy dávno minulé.
Některé songy mají hutnou, až trip-hopovou atmosféru, ostatně tu najdeme Beth Gibbons z dnes už snad obnovených Portishead, jindy plynule oscilují mezi muzikálem, popem i latinou; ani na šanson se rozhodně nezapomíná. Birkin zpívá velmi jistě a sebevědomě, kolekce nezapře velké ambice.
Zatím poslední album Fictions je trochu jiné, přestože se stejným konceptem. Opět tu najdeme hvězdné hosty, ale tentokrát jde spíše o autory a hudebníky. Birkin zpívá skladby od Neila Hannona (Divine Comedy) a The Magic Numbers nebo Neila Younga, na albu hraje bývalý kytarista The Smiths Johnny Marr.
Fictions jsou daleko poklidnější kolekcí výtečně interpretovaných skladeb, které v sobě nesou odkaz let minulých, ale mohou zaujmout fanoušky Tori Amos, zmiňované Feist nebo Laury Veirs a dalších dnešních písničkářek.
Čtěte také: Když se Charlotte Gainsbourg zasnila
Jane Birkin se zdá v nejlepší formě, nepůsobí ani nevypadá na svůj věk. Navíc pro ni skládají stejní autoři jako pro její úspěšnou dceru Charlotte Gainsbourg.
Zahraniční reporty z jejích recitálů jsou plné ovací a respektu, takže se i publikum v Arše má rozhodně na co těšit.
