Posluchač dneška je navyklý na humbuk kolem nejrůznějších uskupení, který vzrůstá v přímě úměře s velikostí kdejaké vlny, jež se noří z neklidného oceánu světové hudební produkce. Někteří si rádi střihnou "trend-surfing" (přičemž některé ta vlna snadno smete) a jiní, ti střízlivější, zůstávají klidní a raději loví jen velké ryby.
To je každého věc, nicméně jedno je zřejmé: TV on the Radio se už po zběžném poslechu těžko přiřazují k nějaké amorfní valící se mase. Zároveň je nemůžeme označit ani za pěnu na vrcholku, která se brzy rozplyne, ale ani za ostrůvek pevné země.
Jejich receptem na originalitu je to jediné (paradoxně) možné v dnešní době - eklektismus a inteligence. V tomto případě kombinace zajímavých textů a všeho možného od doo-wopu přes (free)jazz, kytarové retro a bowieovský glam až po noise a electro(pop).
To vše ale podané způsobem, který je na jedné straně nenucený a na druhé exaltovaný. Který čpí předstíráním a pokusem o umění (takže eklektismus, nebo postmoderna?) stejně jako nadhledem a svobodou. Ostatně sami prohlašují, že častokrát tvoří na principu "co se stane, když...".
Nerudovská otázka je nasnadě: Kam s nimi? K ní se přidávají další: Jsou snad TV on the Radio dalším vývojovým stupněm? Hříčkou doby? Znamením úpadku? A konečně - pokud je to jedno jim, mělo by to být jedno i nám?
Kyp Malone, Tunde Adebimpe a David Andrew Sitek. Tvůrčí triumvirát kapely se na druhém albu Return to the Cookie Mountain, které v roce 2006 ovládlo uši a srdce kritiků i fanoušků, mezi něž patří řada celebrit, rozrostl od další dva členy - bubeníka Jaleela Buntana a baskytaristu Gererda Smitha.
Díky nim, a navíc řadě přizvaných hostů a jejich vokálních či instrumentálních troškám do mlýna je nová deska živější a různorodější než debut Desperate Youth, Blood Thirtsty Babes - což ovšem neznamená, že by ztrácela na soudržnosti.
Naopak. Vzhledem k typickému dvojhlasu Maloneho s Adebimpem, šumům a loopům D. A. Sitka (jakožto producent pracoval s Yeah Yeah Yeas či Liars) a Buntanovým jednoduše krásným, chvílemi skoro až breakbeatovým bicím (Playhouses; mimochodem prý pokaždé improvizuje) má album coby celek stejnou sílu jako jednotlivé tracky samy o sobě.
I Was a Lover, noisová záležitost s mírně agitačním textem, tajemná Hours s backvoálem Kazu Makino z Blonde Redhead a saxofonem umě sekundujícím base; Province znějící jak pozdní, resp. raný Bowie, přičemž Mistr sám si tu střihnul nepřeslechnutelnou vokální výpomoc - z lásky a přátelství.
Wolf Like Me, úderný song, připomínající podstatně uprgradeované Bloc Party, či jemná Method, která je krásnou, byť možná nedostatečnou náhražkou za absenci nějakého a capella songu, jakým byl drahokam Ambulance na debutu.
Dalo by se pokračovat a jmenovat všech jedenáct písní. Nicméně je čas odpovědět na otázky.
Kam s nimi? Na výsluní a do klidných vod prostého obdivu. Další vývojový stupeň? Samozřejmě, ale ne v nabubřelém stylu art-rocku - tedy něčeho, co záhy pozře samo sebe. Spíš jakožto důkaz faktu, že pokud chce dnes člověk někam pokročit, musí si umět hrát, nebrat se příliš vážně a nebát se.
- TV on the Radio si poslechněte ZDE
Hříčka doby? To bezpochyby, ale v dobrém slova smyslu. Vždyť publikum TV on the Radio se skládá ze všech sociálních a posluchačských vrstev, ty tíhnoucí k hip hopu nevyjímaje. A kromě toho: touha vykrást jakýkoli žánr, který se jim dostane pod ruku, jak ji vyjádřil Sitek v rozhovoru pro Pitchfork, je pro 21. století příznačná.
Znamení úpadku nikoliv, to je snad logické. A nakonec - má cenu se starat? Ale ovšem! Přestože kapela na takovéhle úvahy zvysoka kašle, hraje si přece jen se sebou i s posluchačem. A je přece dobré vědět, že si s vámi nezahrává jen tak někdo.
Všichni máme rádi TV on the Radio.
TV on the Radio: Return to the Cookie Mountain. CD, 56 minut, vydala firma Interscope v roce 2006.
