reklama
 
 

Jak to napálit do hitparád i do showbyznysu

21. 3. 2010 12:10
V češtině vyšel překlad slavného Manuálu od dua KLF

Recenze - „Zakladatelé trancu. Vládci ambientu. Králové stadiónového housu. Kmotři techno metalu. Nejlepší raveová kapela všech dob!"

I tyto charakteristiky, jimiž britská dvojice Jimmy Cauty a Bill Drummond ohlašovala v roce 1997 svůj jednorázový návrat na hudební scénu, svědčí o jejich vyvinutém smyslu pro nadsázku a (sebe)ironii.

Ať už vzpomeneme kterýkoli z jejich promyšlených a přesně zacílených excesů (spálení milionu liber, střelba slepými patronami ze samopalu na udílení Brit Awards, převlek za senilní vozíčkáře při parodickém comebacku na scénu před 13 lety), vždycky se před námi vyrýsuje obraz inteligentních mystifikátorů, kteří se pomocí podvratných taktik vzepřeli hvězdné mašinérii.

Jejich čtivě napsaná, sarkastickými komentáři protkaná kniha Manuál (1988), která se teď objevuje v češtině, je zřetelným produktem své doby: éry pozdního thatcherismu, kdy se publikum opájelo jalovým popem a každý muzikant bezmezně toužil po svojí chvilce slávy.

Promyšleně strukturovaná hitmakerská příručka dua KLF s podtitulem Jak se dostat na vrchol hitparády vychází těmto tužbám vstříc, zároveň je využívá k uštěpačným glosám a dokumentaci tehdejší reality.
Přes všechen lehkonohý styl, humor a ironický nadhled je ovšem Manuál knihou nejen zábavnou, ale i pronikavou. Provádí nás pozlátkem hitparádového cirkusu, aniž by mu přitakával.

Jako stoupenci anarchistické filosofie Situacionistické internacionály zaveleli Drummond a Cauty k zteči na systém zevnitř. Tím, že sepsali podrobnou kuchařku Jak na to, odhalili absurditu hitparádového provozu a obratně využili slávy, kterou předtím sklidili.

Cauty a Drummond během své kariéry dokonale pochopili zákonitosti týkající se hudebního průmyslu, života v kapele, výběru spolupracovníků nebo třeba náklonnosti kritiky či fanoušků. A dokážou je čtenáři zprostředkovat chytlavě, přitom s grácií. Jejich výsměch popkultuře a s ní spojeným nezbytným procesům je přesvědčivější tím spíš, že je „částečně" veden i z láskyplných pozic.

Ačkoli se to zdá vzhledem k radikálním proměnám hudebního průmyslu nepravděpodobné, obstojí Manuál z valné části i po dvaadvaceti letech od svého vzniku. Většina kapitol má obecnější přesah a jejich síla až na výjimky nestojí a nepadá s dobovými ani geografickými detaily.

Drummondovu a Cautyho brožuru je lepší číst jako vtipnou sebereflexivní zpověď, chytrý „metafyzický žert" než coby doslovný návod. Jejich nebojácný průnik do mediální logiky a morálky světa pop-music lze bez problémů označit za nadčasový.

Jimmy Cauty, Bill Drummond: Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Překlad Jiří Březina. 170 stran.Vydali Jiří Březina a Jakub Janďourek, České Budějovice 2010.

 

KLF: Od samplerů k Turnerově ceně

Bill Drummond a Jimmy Cauty byli jedni z nejlepších popových producentů a nejzábavnějších akčních umělců konce minulého století, nebo absolutní blázni. Velmi pravděpodobně obojí. Dali se dohromady v roce 1987 pod jménem The Justified Ancients of Mu Mu.

Pro své skladby inspirované hiphopovými postupy jako jedni z prvních začali bez skrupulí využívat samply. Když vydali v roce 1988 pod názvem The Timelords singl Doctorin' the Tardis, na kterém „vykradli" znělku seriálu Dr. Who, byli sami překvapeni úspěchem. Skladba stanula na první příčce britské hitparády a prodalo se přes milion kopií.

Pod dojmem tohoto úspěchu se rozhodli se napsat Manuál - text, kde je krok za krokem popsána cesta, jak bez peněz, talentu a zkušeností dosáhnout na hit No. 1. Manuál byl asi původně myšlen jako žert; ale poté, co se jím roku 1989 řídil rakouský disko projekt Edelweiss a uvedl jej do praxe hitem Bring Me Edelweiss, zrodila se legenda. Singlu se totiž prodalo pět milionů kopií.

Na přelomu osmé a deváté dekády pomohli KLF definovat žánr chill out a na absolutním vrcholu se ocitli v roce 1991 s albem The White Room, jehož zvuk přesně odpovídal duchu doby. Inteligentní elektronika souzněla s nástupem taneční hudby, byla dost popová pro mainstreamová média a dost chytrá, aby neurážela náročnější posluchače.

Vzápětí z alba vybrali tři skladby, ze kterých postavili "stadiónovou houseovou trilogii". Skladby What Time Is Love, 3. A. M Eternal a Last Train To Trancentral dostaly speciální "hitparádovou úpravu". Byly k nim nasamplovány zvuky bouřícího davu, které ukradli z desky Rattle And Hum od U2, byl dodán tehdy nesmírně populární rap, techno beat; a to vše bylo korunováno tranceovými plochami a kytarovými riffy.

V těch skladbách je úplně vše, co je může udělat hitem. I když je posloucháte dnes a víte, že si v nich z vás Drummond s Cautym dělají legraci, nemůžete se ubránit jejich chytlavosti.

Duo ovšem na absolutní úspěch reagovalo po svém. Při památném vstoupení na Brit Awards v roce 1992 se dali dohromady s metalisty Extreme Noise Terror a na konci to symbolicky slepými „napálili" do publika. Vzápětí The KLF rozpustili a o několik měsíců později smazali i mastery skladeb, které vytvořili.

Nejslavnější kousky je ale ještě čekaly. V roce 1993 se navezli do výtvarné Turnerovy ceny, když anektovali a přivlastnili si její vyhlašování a vítězce chtěli při ceremoniálu dát cenu za nejhoršího umělce roku.

Pak už přišel milion liber. Nejprve ho chtěli  ukazovat na putovní výstavě, ale prý se nedal pojistit. Ta ho nakonec v roce 1994 spálili v krbu na ostrov Jura ve Skotsku po dozorem kameramana a novináře.

Totálně anarchický jednorázový návrat na pódiu londýnského Barbicanu o tři roky později byl definitivním epilogem.

autor: Aleš Stuchlý, Radio Wave | 21. 3. 2010 12:10

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama