Recenze - Až na úplném sklonku roku se objevilo jedno z nejlépe hodnocených loňských alb. Nadšené ohlasy napříč médii mají svou logiku: záznam prvních koncertů Neila Younga dnes není jen nostalgickým dárkem pro pamětníky šedesátých let, ale (už zase) i manifestem pro všechny flanelové neohippies.
Ti si - když je to navážno - říkají Fleet Foxes, ve vtipně eklektickém vydání se zase jmenují MGMT. Sugar Mountain je nejen dokonalým dokumentem, ale také logickým pojítkem se současnou "novou nevinností".
Neil Young podobně, jako to už drahnou dobu činí Bob Dylan, kutá ve svých archivech. Tentokrát se vrátil až na samý počátek sólové kariéry - do roku 1968, k jednomu ze svých vůbec prvních sólových vystoupení v michiganském Ann Arboru.
Album Sugar Mountain - Live At Canterbury House 1968 je v rámci Neil Young Archives, jak se jeho hudební memoáry nazývají, označeno číslem nula. Světoznámý písničkář má nejspíš pořadí dost na háku, protože dvojka a trojka (Live At Fillmore East, resp. Live At Massey Hall) už jsou nějakou dobu v obchodech, ale jednička se chystá na letošní rok. Pokud však bude tahat z rukávu tak výtečná alba jako ta doposud vydaná, fanoušci mu to jistě rádi odpustí.
Nultý díl vyšel téměř na den přesně čtyřicet let po vystoupeních, která jsou na něm zachycena. Youngovi bylo tehdy čerstvých třiadvacet; právě odešel z populárních Buffalo Springfield a vlastně ani nebyl moc známý.
O budoucí superskupině Crosby, Stills, Nash and Young (byl tu benjamínkem a tím nejméně slavným v celém kvartetu) se tehdy nevědělo; o Woodstocku, kde zazářili, se mluvilo zatím jen šeptem.
Atmosféra disku je tak příznačně křehká a intimní. Střídmý doprovod akustické kytary a harmoniky dává vyniknout jednoduché, ale působivé jemnosti tehdejšího repertoáru. Některé skladby hraje ostatně dodnes.
Páteř semdesátiminutového disku tvoří skladby z prvního sólového alba, které pod názvem Neil Young vyšlo dva dny po vystoupeních v Canterbury Hall. A přestože podle některých ohlasů se úplně nepovedlo, skladby I've Been Waiting For You, The Loner nebo The Old Laughing Lady patří mezi jeho nejpovedenější i po více než třiceti řadových deskách, které písničkář od té doby vydal.
Neil Young - Heart of Gold (1971)
Titulní Sugar Mountain si ovšem dlouho šlechtil; možná jí úplně nevěřil, přestože podle reakcí na nahrávce rozhodně nesklidila malý potlesk. Poprvé vyšla až na sběrném albu Decade v roce 1977.
Podle pověstí, které dva zachycené koncerty doprovázejí, tehdy Young vůbec vystoupit nechtěl. Ležel stočený na posteli v hotelovém pokoji a bál se hrát sólově, došlo prý i na výhrůžky pořadatelů.
Nic takového ale ze záznamu cítit není, vlastně spíš naopak. Mladý hipík vtipkuje s publikem, často a dlouho vypráví a promlouvá; pamětníci vystoupení českých folkových hvězd budou možná překvapeni, jak je recitál podobný Nohavicovým či ještě lépe Plíhalovým koncertům.
Největšího pobavení se publiku dostalo s poznámkou o pilulkách "vždyť víte jakých". Ale žádný strach, na vtipy od Petra Novotného nedojde. A hlavní je samozřejmě hudba: Young už tehdy udivoval skvělou kytarovou hrou, s tábornickými brknači nesrovnatelnou.
Někdy se doprovází tichými staccaty, jindy nechává struny pořádně burácet, byť na elektrické hlukové stěny si ještě posluchači museli pár let počkat. Sugar Mountain je skvělým záznamem z "počátků díla" jednoho z největších písničkářů.
Přidané DVD obsahuje kvalitnější audio záznam, pohyblivých obrázků ani jiného bonusu se nedočkáme. Stačit musí titulní foto střapatého kluka, z kterého se postupem let stal ošlehaný desperát ne nepodobný hrdinům některých skladeb.
Snímek tehdy pořídila nadaná fotografka Linda Eastman, která se tři měsíce nato jmenovala McCartney. Inu, zajímavá doba, co říkáte?
Neil Young: Sugar Mountain - Live At Canterbury House 1968. CD, 70 minut. Vydala firma Warner Music, 2008.
