Recenze - „Tak poslouchejte, na jazz se tady kašle a nikdo si ho tady nevšímá, protože běloši chtějí ve všem vždycky vyhrát. Běloši prostě chtějí vidět, když vyhrávaj zase jenom běloši, a pokud jde o jazz a blues, tak prostě nemají šanci, protože tohle vytvořili černoši. Takže když hrajeme v Evropě, běloši nás tam uznávají a váží si nás, protože ví, kdo to vytvořil, a klidně to uznají. Většina bílejch Američanů ale něčeho takovýho není schopná."
Podívala se na mě a celá zrudla, a pak řekla: „Dobře, a co vy jste tak důležitýho v životě dokázal? Proč tady vlastně jste?" (…)
„Já jsem asi pětkrát nebo šestkrát změnil tvář hudby, takže mám pocit, že už jsem něco dokázal. (…) A teď mi řekněte vy, co významnýho jste dokázala, kromě toho, že jste bílá, což pro mě vůbec nic neznamená. Tak jaký jsou teda vaše nároky na slávu?"
Český překlad autobiografie legendárního trumpetisty Milese Davise nazvané jednoduše Miles měl poměrně pohnutý osud. V edičních plánech se kniha objevila již před téměř dvaceti lety, ale v roce 2000 vyšla - v češtině - na Slovensku. Letošní vydání u nakladatelství Plus je tedy první v České republice. Poněkud opožděný triumf, chtělo by se říci. Miles (1926 - 1991) byl ale po smrti, už když se o českém překladu začalo mluvit poprvé; letos má navíc dvojité výročí…
Úvodní odstavec citující Davisův rozhovor s manželkou jistého amerického senátora (přítomný prezident „Reagan prostě vypadal, že je mu to trapný") shrnuje - mám dojem - celou čtyřsetpadesátistránkovou knihu.
Ano, trumpetista, kapelník a skladatel Miles Davis opravdu několikrát změnil tvář jazzu, za zásluhy se nestyděl a aspoň ve své autobiografii si nebral servítky. Jeho kniha je dokonale čtivá i pro ty, kdo nejsou příznivci jazzu; ti si musí dát pozor snad jen na neustále se měnící obsazení Milesových kapel, těch jmen jsou snad stovky.
Vměstnat se do škatulek
Miles Davis přišel do New Yorku koncem čtyřicátých let, aby se pod křídly altsaxofonisty Charlieho „Birda" Parkera stal aktivním účastníkem be-bopové vlny. Později stál u zrodu cool jazzu a modálního hraní, bral si z funky i evropské klasiky a začleňoval do svých sestav elektrifikované nástroje.
Album In A Silent Way v roce 1969 natáčel s trojicí hvězdných klávesistů Chickem Coreou, Herbiem Hancockem a Joem Zawinulem a s kytaristou Johnem McLaughlinem, jejichž rytmické akordické jízdy šperkoval jen krátkými frázemi své trubky. Někdy se tomu říkalo fusion, Miles ale na albech Bitches Brew či On The Corner ukazoval, že kope výhradně za sebe a rozhodně se nenechá vměstnat do škatulek - ty často vznikaly až v jeho šlépějích.
Davisovou knihou se kromě vzpomínek osobního rázu, jako je boj s drogovou závislostí a vztah k ženám, táhne i nit úvah o hudební tvorbě a zamýšlení nad tvorbou slavných kolegů. Tyto charakteristiky jsou hezkou připomínkou, že nyní nedotknutelné jazzové hvězdy byly lidmi z masa a kostí a netvořily nezpochybnitelnou klasiku, nýbrž hudbu, která tento status získala až postupem času, díky kvalitám i stárnutí. To, co hrál John Coltrane se mnou, říká Miles, se mi líbilo, jeho pozdější freejazzové období už tak zajímavé není.
Dalším výrazným rysem Davisovy osobnosti je neúnavnost, touha neustále zkoumat zvukové a hudební možnosti - za předpokladu dokonalého zvládnutí hudební teorie a hry na nástroj. I když se toto označení používá v jiných souvislostech, Miles Davis je vyloženě alternativním hudebníkem. Znamená-li slovo alternativa skutečně jinou možnost, nikoliv z nouze ctnost, je průkopníkem nezávislé hudby par excellence. Nezávislé po estetické i finanční stránce, sluší se dodat.
Podobně jako leckterý černý (afroamerický) hudebník v USA, byl i Miles Davis pevně přesvědčen o jakémsi „spiknutí bílých", kteří jeho lidu odmítají přiznat veškeré zásluhy. Miles si ulevuje trochou nadávek, z nichž cítíme, že narodit se v bílé kůži je automatickým ulehčením životního údělu.
Touha po bílém uznání
Jiní černošští hudebníci podobný pocit vykořeněnosti přetavili v místy dosti bizarní teorie: někteří toužili po návratu do zaslíbené pravlasti Etiopie, kapelník Sun Ra zase tvrdil, že pochází ze Saturnu a že „vesmír je to místo, kde je všechno jinak a lépe". Davis nebyl eskapista, ale bojovník: po uznání bílého publika toužil (i když se mu nepodbízel) a také ho vrchovatou měrou dosáhl.
Kniha Miles vznikla ve spolupráci s hudebním publicistou Quinceym Troupem, který s hudebníkem vedl dlouhé rozhovory. Miles mluví, jak mu zobák narost, a Troupe nemá potřebu jeho jazyk při přepisu upravovat.
„Mluví tonálním jazykem," píše Troupe v doslovu, „tak jako se mluví na africkém kontinentě a jak mluví na Jihu Američané afrického původu. Tonálním jazykem myslím ten případ, kdy stejné slovo může mít různé významy, v závislosti na výšce a tónu, prostě na tom, jak je vyřčeno. Miles například používá slovo motherfucker, buďto aby někomu polichotil, nebo prostě k oddělení různých větných částí. V každém případě hlas, který z této knihy slyšíte, je pravý Miles, a pokud by se mi tohle nepodařilo zachovat, znamenalo by to, že jsem jako spisovatel nezvládl svůj úkol."
Převést tonální angličtinu do psané, přirozeně plynoucí nespisovné češtiny není úkol z nejjednodušších, ale práci Josefa Rauvolfa téměř není co vytknout. Přeměnu „polyrytmů" na „polorytmy", na níž upozorňovala recenze v Lidových novinách, bych považoval spíše za překlep.
Za překladatelskou botu bych označil snad jen překlad termínu „Hershey's Bar" coby „Hersheyův bar". Jedná se samozřejmě o Hersheyovu čokoládovou tyčinku, zde použitou ve smyslu „zlámaná grešle" - což na (potenciálně prosperující) nálevnu ani příliš nesedí.
Grafická úprava svazku je sice vynikající, ale kniha postrádá Milesem komentované fotografie a místo toho se v obrazové příloze utíká k obalům alb doprovázených citací z textu a z „mikrorecenzí" (kdo je jejich autorem?).
Je evidentní, že nakladatelství nemělo na zaplacení autorských práv vážících se k původním fotografiím a muselo improvizovat. Linoryt Milese svírajícího trubku, který pro obálku knihy vytvořil Michal Cihlář, je nicméně mistrovský.
