Recenze - Jack White je pašák a s děvčaty to umí. Ve White Stripes už řádku let zručně ovládá svou bývalku Meg, před pár lety pomohl k návratu country pěnici Lorettě Lynn a řádně se popasoval s Renée Zellwegger ve filmu Cold Mountain. Zkouška s klukovskou partou Raconteurs ale vyšla až napodruhé a tentokrát skutečně narazil. Jeho novou pobočku Dead Weather díky své dravosti a elánu ovládla Alison Mosshart.
Za všechno prý může náhoda. Respektive Whiteova momentální indispozice na turné Raconteurs a The Kills, kdy ho na pár koncertech zastoupila právě Alison. A Racounters to s touto dračicí v čele tak slušelo, že z toho vznikl právě projekt Dead Weather.
Možná můžeme mluvit o superskupině: v Dead Weather najdeme kromě Whita a Alison také baskytaristu Jacka Lawrence a kytaristu Deana Fertitu, oba z Raconteurs. Druhý zmíněný účinkuje i v sestavě Queen of the Stone Age. Chybí vám bubeník? Nikoli, Jack White za bicí soupravu s nečekanou skromností usedl sám.
Po dvou rychlých singlech se začátkem července objevilo album Horehound, které na český trh přichází právě nyní. Na hutné a drsné kolekci plné výbušného rocku najdeme jedenáct tracků. A hned od úvodní 60 Feet Tall je jasné, kdo je tady pánem.
The Kills jsou samozřejmě daleko osobnější a možná i komplikovanější, ale právě v čele regulérní rockové kapely dokázala Alison naplno prodat svoje kouzlo a ambice. Ona je středobodem všech písní, dokonce i v I Cut Like a Buffalo, kterou zpívá hlavně White. Divoká jedovatá kočka v kůži skučí, vyje a řve tak, že jí ostatní sotva stačí. Místo hrdého frontmana tu máme vrčící a prskající šelmu.
Otázkou zůstává, kolik toho nahráli Lawrence s Fertitou, vzhledem k jiným Whiteovým projektům je možná můžeme označit trochu za stafáž. Ale některé kytary jsou jasně Fertitovy, Jack White si s tak chemickými zvuky moc netyká.
V některých skladbách jsou jednoznačným protipólem Alison právě principálovy bicí, na které mimochodem hraje skvěle. Úsporně, hutně a s úderem, za který by se nestyděl ani John Bonham.
Často je třeba skladba postavena jen na jednom tónu, podobně jako některá stará blues. Právě hudba z Delty je zároveň jednou z nejdůležitějších inspirací alba, pochopitelně v daleko ostřejší a údernější podobě. Dřív podobně k blues přistupovali třeba The Birthday Party.
O hlavních hrdinech kolekce Horehound není pochyb a trochu to vede k obavám o další projekty zainteresovaných. The Raconteurs jsou možná už minulostí a vypadá to, že si Jack White našel svou vysněnou kapelu. Dead Weather jsou lepší, údernější a originálnější než ona klukovská parta, navíc obě skupiny vycházejí z podobných kořenů.
Jenže chemie holka-kluk prostě Raconteurs chybí, stejně jako nadhled, který je Dead Weather vlastní. Stačí si jen pustit skvělý klip k Treat Me Like Your Mother. Střílečka režiséra Jonathana Glazera sice nakonec zůstane bez vítěze. Ale o to nejde; hlavně že je to skvělá zábava, no ne?
Jack White nikdy nebude týmovým hráčem, možná právě proto image The Raconteurs coby klukovské party nikdy moc nefungovala. Ve White Stripes je to samozřejmě jinak, tam se všechno točí kolem něj. Dead Weather jsou tak dráždivě lákaví právě díky jeho (třaskavému, byť nevypsanému) střetu s Alison Mosshart. Ta se nedá; škrábe, kouše a hlavně neprohrává.
Představa, že Jack White zůstane na bubenické stoličce napořád, je ovšem iluzorní. Tak velkému egu paličky nestačí. Momentálně se to ale povedlo právě díky tomu, že dokázal chytře ustoupit ze středu pozornosti.
Horehound je jedno z nejlepších alb tohoto roku a jedno z Whiteových nejlepších vůbec. Budoucnost je nejistá, ale o to dobrodružnější.
Dead Weather: Horehound. CD, 44 minut. Vydala firma Sony/BMG, 2009.
