Recenze - Legendární britská heavymetalová skupina Iron Maiden i po víc než třiceti letech nepřetržité existence hýří aktivitou. Na další řadové album si fanoušci ještě budou muset počkat, ale letos se šestice znovu vydala na obsáhlé turné, které se v pátek zastaví i v Praze.

Kapela, která je v Česku poměrně častým hostem, se opět rozhodla pojmout šňůru retrospektivně; zatímco před časem jezdila s programem postaveným výhradně na prvních čtyřech deskách, tentokrát bude klást důraz na alba vydaná v rozmezí let 1984 až 1988.

A když už má "vzpomínací" rok, neopomněla vyrukovat s dalším bilančním CD Somewhere Back In Time, jež nese všeříkající podtitul The Best Of: 1980-1989.

Pamětník se při vnímání obsahu tohoto disku - samozřejmě se stylovým obalem a bookletem obsahujícím kromě textů i plno "legračně bubáckých" obrázků s populárním maskotem Eddiem - nemůže ubránit nostalgii. Okamžitě mu naskočí pro někoho zlaté, pro jiného jen úsměvné časy 80. let, kdy "metal byl svým způsobem zákon" i druh generačního protestu.

Iron Maiden - The Number of The Beast

Youtube video | Video: youtube.com

V době, kdy hiphopové formace na posluchače chrlí záplavy vulgarit, hardcorové a jiné spolky tepou do politických témat a pro extrémní death/grind kapely už neexistuje slovíčko zvrácenost, jsou i ty nejtemnější texty Železné panny neškodným čajíčkem.

Brát vážně písně jako The Number Of The Beast, která si pohrává se satanskou tématikou a "číslem té šelmy", tedy zneklidňující i přitažlivou sumou 666, prostě není možné.

Iron Maiden zahráli v San Jose; na fotografii kytarista Dave Murray a basista Steve Harris. | Foto: Reuters

Je to jen efektní hra, na rozdíl od vypjatého satanismu a okázalého vzývání čirého zla v podání pozdějších blackmetalových skupin především z Norska. Na druhou stranu, Iron Maiden jako jedni z prvních ukazovali, že metal nemusí být zhudebněný komiks a úsměvně hororové strašení, což dokumentuje především další slavná písnička z roku 1982 - svébytná reflexe osudu severoamerických Indiánů v podobě naléhavého a hymnického songu Run To The Hills.   

A podobně je tomu i s hudbou. Dnešní rockeři a metalisté se nejspíš shovívavě pousmějí nad tím, že před čtvrtstoletím byli Iron Maiden považováni za jednu z vůbec nejtvrdších skupin na světě. Jenže pohledem současnosti se na to dívat nelze.

Ve své době Mejdni, kteří kreativním a inovativním způsobem využívali inspirace z hard rocku i tehdejšího punkového třesku, působili opravdu jako zjevení a rachot nebývalé intenzity.

Nebýt jich a dalších žánrových kolegů-vrstevníků, těžko by se později zrodily nepoměrně brutálnější styly jako thrash či death metal. Nemluvě o vlivu, jaký Iron Maiden měli i na zdejší hudební scénu - byť tehdejší anglické reálie a sociální východiska tvorby kapely byly do zdejších komunismem zdeformovaných podmínek přinejmenším v jistém ohledu nepřenosné.

Sumarizační cédéčko může sloužit jako čítanka nadepsaná New Wave Of British Heavy Metal, tedy nová vlna britského heavy metalu - tak jak říkalo první generaci "kovových" skupin, z nichž těmi nejzásadnějšími a vpravdě stylotvornými byli kromě Judas Priest, Saxon a Motörhead (posledně jmenovaní se však svou rock'n'rollovou podstatou a daleko silnějším punkovým nábojem poněkud vymykali) právě Iron Maiden.

Recenzované album je učebnicí těch nejtradičnějších metalových postupů a sestává se vesměs ze skladeb, které psaly historii žánru. Ke kompozicím jako jsou Can I Play With Madness, Hallowed Be Thy Name, The Trooper, Aces High, 2 Minutes To Midnight nebo už zmiňovaným The Number Of The Beast a Run To The Hills víceméně není co dodat.

Jedinou podstatnější výhradu lze tudíž směřovat k tomu, že věci z prvních dvou alb Iron Maiden, které nazpíval ještě původní frontman Paul DiAnno, se objevují pouze v pozdějších koncertních verzích už s Brucem Dickinsonem za mikrofonem. Upřímně řečeno, nechápu proč: nebyly rozhodně o nic horší.

A pokud se tím skupina snaží naznačit, že ti "opravdoví" Iron Maiden začali až s Dickinsonovým nástupem, tak jde o poměrně trapné gesto.