Recenze - Když před čtyřmi lety ve svých dvaceti vydala debutové album Frank, měla už za sebou slušnou kariéru problémové holky. Vyhazov ze školy, pochybné známosti, drogové i alkoholové excesy. Tou dobou byla Amy Winehouse oblíbeným terčem britských bulvárních fotografů, kteří by mohli soutěžit, kdo kde ji zase načapá.
První desku produkoval ostřílený Salaam Remi, mezi jehož nejznámější práce patří The Score od Fugees. Pomáhal i Ms. Dynamite nebo Jurassic 5 - a logicky tak přiklonil zvuk prvního alba k současnému r´n´b a hip hopu.
Byly z toho příznivé recenze srovnávající magický hlas s dispozicemi Macy Gray, nebo dokonce Sarah Vaughanové, a nominace na Mercury Prize i Brit Awards.
Další roky si užívala tu pověst zázračného, i když notně problémového dítěte britského popu. Tisk s oblibou probíral její problémy (prý maniodepresivní psychóza) a divoké románky i slabost pro látky všeho druhu.
Loni to došlo tak daleko, že nahrávací společnost na zpěvačku ostře tlačila, aby nastoupila na léčení. Odpovědí nebyla léčba, ale pilotní singl druhé desky příznačně nazvaný Rehab.
Skladba, v níž Amy s jemně pohrdavým tónem v hlubokém nakřáplém hlase zpívá, že ji do léčebny nikdo nedostane, okamžitě vylétla do první desítky britské hitparády. Hit bodoval i za oceánem a udělal tak druhému, dnes už v Británii trojnásobně platinovému albu Back To Black skvělé a pikantní entrée.
Amy na něm prozatím nechala hip hop svému osudu. Opět sice vzala do služeb Remiho, ale doplnila ho o Marka Ronsona. Společně namíchali mix, navazující v souladu s názvem na černou větev první desky. S jejím zakouřeným hlasem se tu potkává soul i rock´n´roll, funk i klasické r´n´b.
Trošku to připomíná třeštění kolem Norah Jones, která své generaci připomněla, že na světě existuje poctivá hudba starého střihu. I Amy Winehouse se šťastně napojila na spodní retroproudy v náladách současnosti a vytáhla připomínku starých časů, ke které patří také obliba písničkářů i rockových ukřičenců.
Stejně jako u nich, i tady můžeme vést debaty o upřímnosti a důvodech toho návratu. Ale každopádně je to návrat stylově čistý: žádné křížení s módně ušpiněným zvukem ani dochucování elektronickými experimenty. A ačkoliv se k sobě Norah a Amy hodí jako noc a den, obě mají hodně společného.
Zatímco Norah je hodná holka z jazzové kavárny, vymydlená a věčně zasněná holčička se srdcem na dlani, Amy je živel z putyky, drzá mrcha, co vypije vždycky dvakrát tolik co vy, aby vám pak na baru ještě ukradla peněženku.
Ale obě ze svého jeviště nabízejí žánr a atmosféru, kterou v současné produkci často připomínají už jen citace a samply. Znovu infiltrovaly střední proud klasickými popjazzovými schématy, aniž k tomu použily zvukové a formální berličky.
Samozřejmě, takovou hudbu pořád produkuje spousta zpěváků. Ale na úroveň středního proudu a do éteru rádií, na špičky hitparád a na titulní strany časopisů se tyhle styly vracejí až s Amy. Stejně jako před lety podobně připlulo krémové blues s Norah Jones.
Album Back To Black bude bezesporu na konci roku citováno v anketách mezi nejlepšími nahrávkami roku. Nabízí plný, hutný, přitom průzračně čistý zvuk a hlas, díky kterému zpěvačka dokáže během jediné sloky znít jako nejzkaženější coura i vystrašená holčička. K tomu skvělé texty plné slovních hrátek, cynické melancholie i brutálního humoru, které obepínají zajímavě stavěné melodické linky.
I když Amy Winehouse o debutu prohlašuje, že se jí z něj zvedá žaludek, nadobro neskončila ani s hip hopem. To dokazuje třeba na B-straně k aktuálnímu singlu You Know I´m No Good, kde je verze téhle skladby dokořeněna rapem hostujícího Ghostface Killah.
Nejlepší je ta právě bezprostřednost doprovázející její nezpochybnitelný talent, který se ještě může vydat mnoha směry. Byla by chyba řadit Amy Winehouse k jedinému stylu. Ačkoliv si druhým albem vybudovala velmi dobrou pozici, sympatický je pocit, že příště vyvede zase něco trochu jiného.
Amy Winehouse: Back To Black. CD, 43 minut, vydala firma Island/Universal, 2007.
