Recenze - Pokud by při zpětném ohlédnutí nějaké skladby měly definovat rok 2006, pak to jsou tyto dvě: We Are Your Friends od Justice vs. Simian a Over and Over od Hot Chip.
Ten manifest se ve stejné míře týká i radikálně střídmých a poťouchlých videoklipů, které je doprovázely. Proto je zcela na místě čekat od Hot Chip hodně.
Kvintet britských elektropopových strejčků - každý jeden z nich vypadá jako váš oblíbený shovívavý fyzikář s košilí od křídy na svém třetím albu Made in the Dark dorostl do rozměrů melodramatu.
Hot Chip roztáhli po předloňském The Warning pole své stylové působnosti. Vyrobeno za tmy může primárně souviset s fyzickou láskou, početím a zrodem. Ale taky se - kromě oplodňování - může jednat o věc, kterou montér dával dohromady, když vypadl proud; jak se mu povedla, uvidí, až zase nahodí pojistky.
Hot Chip - Ready for the Floor
Bude to splácanec věcí, na které hmatem dosáhl a které se mu povedlo skombinovat, aniž měl šanci zjistit, že z jiných stran by k sobě pasovaly líp a ani by nemusel použít izolepu nebo žvejkačku.
S tímhle vercajkem Hot Chip přistupují k minulosti. Na Made in the Dark si dokázali osvojit hudební vlivy, které se táhnou od muzikálovitých emocí přes před-rocková soulová a r'n'b schémata a kytarové riffy až po minimalistické klubové hity.
Slovo "osvojit" je zde užito naprosto přesně, jelikož všechny tyhle individuality tu tvoří harmonickou rodinku na pikniku a oslovují kapelu: "Táto!" Což se i v době, která sice kolážím a pastišům přeje, stává pořád ještě zřídka.
Made in the Dark je z hlediska dramaturgie koncepčním albem romantické noci: začíná tancem, jde po singlovce Ready for the Floor a vrcholí na Hold On. Jenže pak se z parketu stahuje a noční život se přesouvá do přeslazené intimní sféry, kterou vydýchává Don't Dance a ukolébá In the Privacy of Our Love.
Hot Chip figurují jako britský protipól LCD Soundsytem, kteří vás vytáhnou na parket, aby se hned nato vysmáli vaší chuti se bavit a okomentovali vás mnohoznačně výmluvnými odrazy zrcadýlek z diskokoule. Ne náhodou vycházeli Hot Chip na jejich labelu DFA.
Ovšem tam, kde James Murphy z LCD Soundsystem používá slogany jako North American Scum nebo New York, I Love You but You're Bringing Me Down, dokáže být odtažitý, chladný, pravoúhlý, kritický i nasupený, pak v těchto okamžicích mají Hot Chip baladického Alexise Talyora, jenž si uchovává kinderstube a kristiánovsky distingovaný vokál.
Kdybyste z filmů s Pierrem Richardem chtěli udělat muzikály, potrhle rozpohybovaného herce by měl přezpívat Alexis Taylor.
Křehký hlas, který působí dobově nepatřičně svou roztržitou galantností. Skrývá se v tom až tragikomický rozměr touhy, kterou nelze realizovat kvůli talentu zpackat ji vždycky nějakým gagem nebo moc mlaskavým polibkem.
Made in the Dark do poslední mrtě přijímá současný bolestínský eskapismus, který chce zjemnělou romantiku tak moc, že si ji aranžuje i tam, kde jí vůbec není potřeba.
Hot Chip si na třetím albu vytvořili z tohoto nerovnovážného stavu vlastní identitu. Tím padá další důvod, proč mluvit o retru - jelikož kapela je v tomto ohledu nehorázně dnešní.
Made in the Dark je brilantní návod, jak si aspoň v mysli přemalovat z povahy zhýralý noční život na snesitelnou marmeládu pro někoho, kdo je nesmělý, ale léčí se.
Hot Chip: Made in the Dark. CD, 54 minut. Vydala firma EMI, 2008.
