Recenze - Den předtím, než se mělo album Watch The Throne od dvojice Jay-Z a Kanye West stěhovat na pulty hudebních obchodů, vydal magazín Forbes seznam nejlépe vydělávajících rapperů současnosti. Očekávané desce dvou rapových gigantů tím udělal pěkné entrée: jednačtyřicetiletý Shawn Carter alias Jay-Z žebříček hiphopových boháčů vede s 34 miliony, jeho o sedm let mladší parťák Kanye West figuruje s 16 miliony na trojce (mezi ně se vecpal jen Puff Daddy).
Zatímco první jmenovaný vydělal peníze na smlouvě s promotérskou skupinou Live Nation a na akciích svého basketbalového týmu New Jersey Jets, druhý zbohatl na řetězci rychlého občerstvení a navrhování bot pro jistou proslulou oděvní značku.
Můžou tedy tito rapoví oligarchové ještě vůbec promlouvat do současného dění v žánru, který se kdysi zrodil v chudinských přistěhovaleckých čtvrtích New Yorku? Co můžou dva kapitalisté holedbající se svým bohatstvím nabídnou Americe, která se právě teď topí ve vážných ekonomických problémech? Koncept alba, v němž se rapoví titáni vydávají na společnou procházku po svém impériu, při níž jsou ostatní rappeři i posluchači odkázáni k poníženému pukrleti, je skutečně navýsost absurdní.
Bombastické fanfáry a chóry pilotního singlu H.A.M., goticky opulentní zlaté logo designera Riccarda Tisciho na obalu desky i úvodní track, v němž se Jay-Z srovnává se Sokratem, Platónem i Ježíšem, skutečně svádí k sarkastickým vtípkům. Přes všechnu nesoudnost a sebestřednost je ale Watch The Throne nakonec deskou, které se skutečně nelze než poklonit. Otázkou ale zůstává, jestli v dnešní Americe ještě zůstal někdo, kdo to udělá.
Samplové gobelíny z krajiny mimo čas
Během nulté dekády se hip hop stal organickou součástí středního proudu se všemi negativy i pozitivy, které to přináší. Podle kritiků se žánr v područí průmyslu zaprodal a zploštěl svoje poselství rasové rovnosti. Na druhou stranu se často zapomíná, jak hip hop zásadně proměnil tvář popu a infikoval ho novými autorskými postupy i zvukovými texturami. V čele této změny stáli právě Carter a West sbírající při tom jen tak mimochodem platinové desky a hity číslo jedna.
Jay-Z byl rapovou hvězdou už od druhé poloviny devadesátých let, ale teprve album Blueprint z roku 2001 mu pomohlo mezi absolutní smetánku černé hudby. Bylo to právě spojení s mladým talentovaným beatmakerem Kanye Westem, které dodalo nahrávce charakteristický soulový zvuk. Jenže produkování hitů pro druhé bylo pro Westa málo - přes nedůvěru svého mentora se vydal s albem College Dropout (2004) na vlastní dráhu a brzy se stal jedním z největších Jay-Zho rivalů.
Zatímco Jay-Zho slavný Blueprint hiphopovou dekádu v populární hudbě načal, Westův loňský opus My Beautiful Dark Twisted Fantasy ji symbolicky dokončil. Album titulované kritiky jako „deska, která svojí dokonalostí přivírá víko hiphopové rakve, protože ji už nebude možné překonat" vrhá na Watch The Throne velký stín.
Na novince Kanye West pokračuje v svém třeštivém delirickém období, v němž mu vychází všechno na co sáhne. A je jedno, jestli sampluje soulového klasika Otise Reddinga ve skladbě Try A Little Tenderness z roku 1966, nebo anglický dubstepový projekt Flux Pavilion a jejich loňský sonický granát I Can't Stop. Za asistence starších kolegů jako jsou Swizz Beatz, The RZA, The Neptunes nebo Q-Tip spíchl ze samplů úchvatný zvukový gobelín, ve kterém se soulová minulost prolíná s dubstepovou budoucností.
Hip hop vždycky operoval jako meta-hudba, která stojí na umění koláže zdánlivě nesourodých fragmentů. Ve Westových skladbách jako kdyby dějiny populární hudby přešly do nového post-evolučního stádia, v němž neexistuje čas, jen jedno velké „teď".
Paralelní dějiny
Deset let po prvním producentském hitu (Izzo (H.O.V.A.) právě od Jay-Zho) už West nepřekvapuje originálními nápady - aktuální rádiový singl Otis připomíná jeho hrátky s Rayem Charlesem v jeho prvním americkém čísle jedna Golddigger, poslední track I Love You So samplující fracouzské houseové duo Cassius pro změnu opakuje trik, který už provedl s jednou skladbou Daft Punk v hitu Stronger.
Postupy jsou to možná už jednou použité, ale rozhodně ne ohrané. V That's My Bitch West předvádí, že umí zajímavě využít i notoricky ohraný rytmický přechod ze skladby Apache od sedmdesátkové funky kapely Incredible Bongo Band.
Jay-Zho kariéra je poslední roky oportunisticky vypočítavá, o to příjemnějším překvapením je fakt, že Watch The Throne naplnilo předsevzetí obou rapperů natočit nekompromisní rapové album, které se vykašle na rádiové hity. Takhle přímočarou desku natočil Jay-Z naposledy před patnácti lety se svým debutem Reasonable Doubts a West ve své kariéře nikdy. Není to ale návrat k mýtickému zvuku „staré školy", Watch the Throne spíše konstruuje paralelní dějiny hip hopu, který si sice prošel překotnou evolucí od gangsta rapu po jižanské „třetí pobřeží", ale nebyl zneužit v popových žebříčcích.
Kanye nikdy svého učitele nepřekoná v technice rapu nebo vybroušených textových metaforách, na Watch the Throne přesto profesorsky rapujícího Jay-Zho válcuje - a to čirou energií a zápalem, který čiší z každé vteřiny jeho projevu. Žlučovitý vzkaz bývalé přítelkyni v That's My Bitch nebo napůl zpívaná úvodní pasáž euforické Lift Off uvízmou v paměti hned při prvním poslechu. Jeho parťák Jay-Z se alespoň po několika bídných letech vrací do formy; „rapový král" už dlouho nezněl tak lačně po mikrofonu.
Z vysokého trůnu není vidět na ulici
Třetí skladba Niggas in Paris obsahuje sampl z polozapomenuté bruslařské komedie Blades of Glory z roku 2007, ve které hlavní hrdina (Will Ferrell) říká: „Nikoho nezajímá, co tahle věc znamená, ale je to provokativní a lidi se po tom můžou utlouct!" Nevím úplně přesně, o čem mluví, ale v kontextu desky to vypadá, jako kdyby shrnul tři dekády hip hopu, který k ohromujícímu komerčnímu úspěchu vytáhli běloští teenageři z předměstí, pro něž se stal výrazem vzpoury proti světu rodičů (a na pozici kulturního kapitálu rebelie vystřídal rock).
Jay-Z ani Kanye West nikdy do poklonkování nové hiphopové demografii nesklouzli (na rozdíl od 50 Centa nebo Eminema) a celou dobu stojí rozkročení mezi světem uvědomělých bojovníků z ghetta a novou černošskou smetánkou, do níž díky svému bohatství patří. Na nové desce rapují o násilí mezi černochy i mizerných vyhlídkách svých soukmenovců v cestě po společenském žebříčku vzhůru, ale většinu času tvoří - i vzhledem k tématu desky - obsah jejich litanie hyperkapitalistické předvádění bohatství. To ostatně vždycky k hip hopu patřilo (stejně jako satanismus k metalu a dekadence k disco hudbě) a bylo součástí kontextu, v němž žánr vznikl.
Skladby jako Welcome To The Jungle, Murder To Excellence nebo Made in America stojí na tématu osobního „černého amerického snu", který Jay-Z žije od okamžiku, kdy mikrofon vyměnil za dýlování drog na ulicích Harlemu. Podobně jako pro Marvina Gaye, Arethu Franklinovou nebo Jamese Browna (vzpomínané ve skladbě Made in America) pro něj byla hudba příležitostí, jak utéci ze žalostných životních podmínek ghetta.
Jenže právě ostentativně předváděné bohatství je pochopitelně trnem v oku současnému angloamerickému světu, který řeší vážné ekonomické problémy. To se promítá i v recenzích, které zatím deska posbírala. Nestřídmost a opulenci Watch the Throne berou jako neadekvátní době, v níž se Amerika ocitla. „Rappery už nezajímá jejich komunita, místo toho nabádají posluchače, aby v úžasu hleděl na jejich trůn," píše Chicago Tribune a Rolling Stone k tomu dodává: „Je škoda, že na takhle ambiciózní desce nejsou tihle dva prvotřídní vypravěči schopní ani na chvíli vykouknout ze svého života v přepychu."
Jay-Z má na vydávání desek v historických chvílích „štěstí" - jeho Blueprint vyšel 11. září 2001 a introspektivní nálada desky předznamenala Ameriku rozpolcenou mezi hrdým vlastenectvím a horečnatým sebezpytováním. Královská jízda Watch the Throne s rappery ověnčenými zlatými řetězy shodou zvláštních náhod vychází v týdnu, kdy v Londýně povstala chudina a panika na burzách možná odstartovala druhou fázi ekonomické krize. Těžko se divit, že rozřezané luxusní auto v klipu Otis je rudým hadrem na pochmurnou náladou lidí, kteří v hypotéční krizi přichází o střechy nad hlavou.
Nejde ani tak o to, jestli je hiphopový materialismus z morálního hlediska dobrý nebo špatný - reakce novinářů i lidí na internetu jsou důležitým indikátorem toho, že americký sen, o kterém Watch the Throne pojednává, jaksi přestal fungovat. Vysamplovaný refrén Cassius z poslední skladby Why I Love You - „miluju tě, ale už ani nevím proč" - tak můžeme poslouchat i jako milostný dopis Americe, která za pochodu přepisuje DNA vlastní ideologie.
Že hiphopoví boháči tento historický posun na Watch the Throne explicitněji nezaznamenali, je jednou z mála vad na kráse této desky. Ze svých vysokých trůnů dolů na ulici už nevidí. Budou to za ně muset udělat jiní.
Jay Z & Kanye West - Watch the Throne. CD, 55 minut. Vydal Roc Nation / Def Jam. V Česku distribuuje Universal Music.
