reklama
 
 

Hapka a Horáček bilancují: Benefice rozervaných umělců

21. 12. 2010 13:30
Kompilace mapuje tvorbu dvojice z let 1987 - 2010

Recenze - Jak už to u bestofek bývá, kompilační 2CD autorské dvojice Petr Hapka a Michal Horáček Benefice černých koní - Best of 1987 - 2010 vychází před Vánoci. Nic nového pod sluncem, je to ale důvod zamyslet se trochu obecněji nad dvojicí, která si čtvrtstoletí drží status „toho chytřejšího" v české pop music. Když bilancují autoři, proč ne posluchač.

Tak tedy dvojici Hapka a Horáček považuji za obratné manipulátory. Jediné, co jsem v jejich písních nikdy nenašel, byla upřímnost. Netroufám si odhadnout, zda se skrývá za neproniknutelným pláštěm velkých slov a melodického patosu, nebo zda pod ním zcela chybí - a veškerá tvorba H&H není ničím jiným než právě ztuhlým pláštěm bez těla podobným soše před Stavovským divadlem.

Nečekané motto pro tvůrce

Příkladem budiž zdánlivě opulentní, na druhý pohled však vcelku nenákladný booklet (jde přece o výběr). Obsahuje důstojné portréty obou autorů, údaje o tom, z kterého alba pochází jaká píseň a úryvek textu „hymny outsiderů" Benefice černých koní z alba V penziónu Svět: „Z rádia zpívaj zlatý slavíci. / Z okna vidím starce, kráčí ulicí / jak proti proudu řeky hučící. / A neslyší ty hity. / V dostihu světa není favorit. / Je černým koněm - ale co má být? / I černí koně mohou zvítězit. / A to je důležitý."

Nečekané motto pro tvůrce, kteří černými koňmi nikdy nebyli. Michal Horáček se pohyboval a pohybuje na úplně jiném konci finančního spektra než orloj figurek, které popisuje ve svém textu; Petr Hapka byl žádaným skladatelem filmové hudby a v roce 1970 o něm Jiří Suchý uvažoval jako o náhradě za zesnulého Jiřího Šlitra. A podobná, více či méně umná stylizace je vlastní celé tvorbě dvojice: v tomto ohledu je motto výběru naprosto přesné. Hapka a Horáček zkrátka mají představu o rozervaném, romantickém umělci a té se krasodušsky nemíní vzdát. Kristiánové Kodetové české pop music.

Jde jim to mnohdy skvěle. Divoká pecka Buřty pivo nenávist zní jako protestsong bezmocné generace zahnané do zaplivaných pajzlů (podobá se trochu písním Tak akorát Tomáše Hanáka a Nohavicově Plebs blues). Na druhý poslech ale slyšíme jasnou deklaraci: My do tohoto světa nepatříme a víme, co se sluší. V plné kráse se to provalí v posledních verších o tom, že „ruce sochy z růžový fontány / narveme do popelnic" - plynulý text chtěnou kritikou vandalství tak ztoporní, jako by jej za Horáčka dopsal „mozek" Katapultu a Turba Ladislav Vostárek.

Oč upřímněji paradoxně  vyzní superhit Štěstí je krásná věc, i když - pomocí dětského sboru - stylizovaný do podoby moralizujícho ironického mrknutí. To, co si máme myslet, a to, co skutečně zní, jsou dva zcela odlišné vesmíry.

Tvůrčí laťka se postupně snižuje

Poslechem obou kompaktů se stáváme i příjemci sugestivní zprávy o úbytku kdysi nemalých autorských sil; aspoň že díkybohu komplet není řazen chronologicky. Petr Hapka svou schopností vystačit s obměňováním jediné melodie dýchá na záda nezpochybnitelnému mistru této disciplíny Jaroslavu Uhlířovi. Hranice mezi stylem a sebevykrádáním je mnohdy nepostřehnutelná, Hapka ji ale již nejednou překročil.

Michal Horáček se zase z úspěšného boha sázkařů k stáru rozhodl stát myslitelem a intelektuální autoritou. Jako textař se vyznačuje schopností pozoruhodně plynulé vázané řeči a obsažným slovníkem, čím dál víc ale tíhne k neurčitě moralizujícímu plkání. A témata se mu opakují jako Hapkovi: ženy, pokoje, stárnutí a smrt…  Jen mystika hotelového pokoje v české pop music by snad stála za knihu: jede v tom Katapult, Petr Skoumal, Jan Spálený i Jaromír Nohavica.
 
Název kompilace - To nejlepší z let 1987 - 2010 - ukazuje, jak se tvůrčí laťka dvojice postupně snižuje. Rozdíl mezi tím, co bylo nejlepší před třiadvaceti lety a tím co vloni (děsivé ukázky z divadelně-hudebního díla Kudykam) je nebetyčný; navíc ukazuje, že kromě tvůrčího potenciálu ubývají schopní zpěváci.

Ilustrací budiž superhit z roku 1987 Levandulová. Na kompilaci chybí a album Hany Hegerové Potměšilý host zde zastupují čtyři jiné písně. Bravo, vypustit největší pecku ve prospěch méně provařených, ale kvalitnějších! Jenže čísel z loňského představení Kudykam je tu hned pět a jsou tak bezbarvé, že kdyby jedno z nich - jakékoli - Levandulové uvolnilo místo, Mohlo by tu být i líp. No dobrá, asi je představení třeba propagovat; k čemu jinému ostatně albové výběry slouží než k propagaci jiných děl?

Ke vzniku skutečného Best of dvojice Hapka a Horáček by bohatě stačilo vydat společnou reedici alb Potměšilý host a V penziónu Svět. Haně Hegerové sice víc sluší spolupráce se Semaforem a Pavlem Koptou, Jiřinou Fikejzovou a dalšími, kdo jí na tělo textují staré šansony. Spolupráce s H&H se ale v době svého vzniku dala brát jako platný, důstojný krok jinam.

Kocábova světlá chvilka

Album V penziónu Svět bylo zjevením, z jeho deseti písní na výběru ostatně zazní hned sedm. Písně Hapky a Horáčky zněly nečekaně syrově a moudře (i když jim mohutně pomohlo normalizační hledání každé, byť nezáměrné, narážky). Jako svébytní šansoniéři se zde prezentovali Richard Müller a Michael Kocáb. Účinkování na tomto albu považuji za Kocábovo nejsvětlejší hudební chvilku, jeho zpěvácký potenciál o několik Vymlácených rockových palic převyšuje vše ostatní, co v hudbě udělal (ano, především pitvorný a nepůvodní pokus jazzových profíků vydělat na popularitě nové vlny).

Zopakovat kvalitu tohoto přesvědčivého, i když nikterak bezchybného alba se dvojici Hapka & Horáček nikdy nepodařilo. Když na Citové investici představili další ze svých „šansoniérských objevů", důsledně zupáckého Daniela Landu, naznačovalo to ubývající soudnost. A materiál na tomto albu zaznamenaný je tak nějak šedivý… což se dodnes nijak nezměnilo.

Ano, stále jsou tu hity, například Bude mi lehká zem. Největší pecky, které od Penziónu Svět Horáček napsal, byly ale zhudebněny Ivanem Taslerem na albu Müller - Horáček - Saudek: Nina Ricci, Srdce jako kníže Rohan... A ty na přítomné kompilaci samozřejmě chybí.

Naopak je velice dobře, že se na výběr dostala trojice skladeb známých ze singlu a z televize, jmenovitě Vítejte v Absurdistánu, Obludárium a Šaškové počmáraní. Rozeřvaná poetika poťouchlých klaunů a glosátorů autorům tehdy velice slušela.

Každopádně poslouchat osmatřicet písní bestofky v jednom zátahu jen zvýrazňuje problematičnost a nepřirozenou chtěnost většiny hapkohoráčkovské tvorby. Ale když jejich písně tu a tam, po jedné, zaznívají z „na pohodovou českou muziku" zaměřených soukromých rádií i z veřejnoprávních stanice, jsou v okolním playlistu příjemným, chvilkovým povyskočením kvality. To je pak člověk vděčný i za Dívám se, dívám.

autor: Petr Ferenc | 21. 12. 2010 13:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama